“Na tři věci zapomínám: jména, tváře, – a na to třetí si nevzpomínám.”

Italo Svevo

Město pod námi tiše bublá. Je to ale jen zdání, je neděle odpoledne a ulice praskají ve švech. Letní sezóna se sice pomalu se sice pomalu přelévá do do svého konce, ale nápor návštěvníků města se s tím nehodlá smířit; nehodlá se vzdát svého práva na bezcílné promenádování se v ulicích, na hodování ve venkovních restauracích, na pozorování blankytu moře v přístavu. Jako by davy chtěli městu uštědřit ránu z milosti a ještě předtím než město skoná ve studené podzimní vánici,  jménem Bora, mu vytrhat všechny zlaté zuby a zpeněžit je na zimních aukcích ve svých domovech.

Stejně jako my.

Osvěžení vlažnou sprchou v koupelně s výklenkem, ze kterého se můžete hypoteticky dotknout eremity a pasáčka ovcí Spyridona, nakopnuti hořkým a silných espressem, ve jménu statečného srdce, hladového žaludku a touhy po moři vyrážíme do ulic s plánem něco rychlého vdechnout a pelášit na pláž.

První naše kroky však vedou k soše Jamese Joyce, podívat se jestli nám za ty tři roky nezešedivěl, jestli stále s tím svým zamyšleným pohledem kráčí směrem k Burzovnímu paláci, v hlavě snad již první kapitolu Odyssea, jestli má stále ten stejný irský drzý a zvědavý a trochu zádumčivý pohled. Vše je zdá se v pořádku, tak ho poplácáme po tváři a popřejeme dobrý den.

Espresso a grappa v nárožní kavárně, pojmenované na počest irského literáta nejsou špatné, ale servírka se neusmívá, spíše to vypadá, že jsme ji na obtíž. Z očekávání usměvavých, natěšených a servilních osob vyvstává z hlubin našich indoktrinovaných myslí trauma, táhnoucí se celým pobytem.

Nechávám euro spropitné. Nepomůže to. Stále ten neutrální a nezúčastněný výraz, který budeme v příštích hodinách sledovat na mnoha tvářích Tersťanů. Únava materiálu po náročné sezóně? Originální mentalita rakousko – uherských Italů načichlých středoevropskou kulturou? Nebo naopak síla a odvaha zachovat si přirozenost a nenechat se zatáhnout do hry na falešný úsměv, který jsme si osvojili všichni již v dětství, nejdříve z donucení, později však ze strachu, že nebudeme jako ostatní, tedy milí, příjemní, laskaví a dobrotiví.

Domněnky dvou neurotických pacientů, sevřených již čtyři dekády v jakési kotlině uprostřed Evropy, jejichž obyvatelé jsou schopni přežít pod jakýmkoliv utiskovatelem bez ztráty květinky, tedy pokud se nepočítá něco tak nehmatatelného jako je Duch Národa? Ne, tohle trauma věčně usměvavých tváří se týká celé západní Evropy a jeho mechanismus odhalil se svým bystrým smyslem pro manipulaci s lidskou myslí Erich Fromm. Cituji:

„Z hlediska výchovného procesu se brzy učí dítě mít city, které nejsou vůbec „jeho“; zvláště se učí, aby mělo rádo lidi, aby k nim bylo nekriticky přátelské a aby se na ně usmívalo. Co nestihne výchova, dožene obyčejně společenský tlak v pozdějším životě. Jestliže se neusmíváš, nejsi v očích jiných „rozkošnou osobností“ – a ty potřebuješ být rozkošnou osobností, chceš li prodat své služby, ať už jsi servírkou, obchodním cestujícím nebo lékařem. Jen ti, kdo jsou na dně společenské pyramidy a krom své fyzické práce nic jiného na prodej nemají, a ti, kdo jsou na vrcholu, nepotřebují být zvlášť rozkošní. Přátelství, bodrost a vše, co ještě může vyjádřit úsměv, se stává automatickou reakcí, kterou člověk zapíná a vypíná jako elektrický vypínač. Ano, samozřejmě, někdy je to vědomé, ale ve většině případů se schopnost rozlišovat mezi pseudopocitem a upřímnou náklonností ztrácí.“

Jo, tak to znám, jako vyučený pingl z okresního města jsem to slýchával dnes a denně..“ ale usmívej se chlapče, takhle ale nedostaneš žádný trinkgeld..“

Ale jdeme jíst. Jako nenapravitelný gastronom hledám v telefonu nějakou seriózní restauraci, abychom nevlítli do náruče první turistické vývařovny, kterých jsou tady desítky, všechny jsou průměrné a nabízejí všechno, od pizzy až po mořské plody.

Ale řekněte ženskému hladu, že budete ještě dalších čtyřicet minut kroužit neznámými ulicemi Terstu, motat se v bludném kruhu po Via Roma, potom přes Piazza della Borsa, nechat se vést navigací rušnou ulicí po Corso Italia, potom zahnout do Via Dante Alighieri, minout sochu básníka Umberta Saba, abyste se po deseti minutách zmatené chůze objevili opět u kanálu Grande. Je statečná. Vydrží dvě kolečka. Navíc většina seriózních restaurací má v neděli zavřeno. Nemá cenu se dále týrat a dále pokoušet nervovou soustavu rozdrážděnou prázdným žaludkem i dlouho cestou. Najíme se někde, kde to bude vypadat alespoň trochu slušně, a také, vzhledem k davům, proudícím ulicemi města, kde bude nějaký volný stůl na zahrádce.

Na Piazza della Borsa se nám líbí, malé náměstí, výstavní domy, proudy lidí, které můžete od stolu sledovat, na stolech ubrusy. Trattoria Caprese nás pojímá do svých útrob. Ukořistíme volný stůl po dvou anglánech, rudých od vypitého vína. Snědí napolitánci v obsluze jsou uřícení, mají v nohách už desítky kilometrů, přesto stále neúnavně debarasují, nosí velké porcelánové talíře s plackama a tácy s pitím. Ujímá se nás starší čišník, v jehož překvapivě bledé tváři s pronikavýma očima je vryta zkušenost a tedy léta tvrdé restaurační dřiny. S grácií a rychle prostírá stůl a za necelých pět minut je zpátky z karafou vino di tavola a lahví minerálky. Víno je sprosté, zkrátka páchne jak správně podotkne A. Dopíjím ho tedy sám a objednávám sklenku Pinot Grigia pro ženu, jež má jemnější nosánek než já, starý ochlasta z Karviné, který- jak příhodně teď ta stará slezská hláška zní – vypije i mrtvemu z oka.

Pokrmy byly průměrné, ale to se dalo čekat. Dáme si jedny tagliatelle s langustýnkami – byli tam dvě, hezky s klepýtky a hlavičkou -, těstoviny, kluzké a měkké vklouzli do žaludku jako hadimršky a už bylo dobře a už se vše zvolnilo, narovnal, uklidnilo. Vypité víno dodalo potřebnou chladnokrevnost a závěrečné espresso zase razanci, s jakou jsem se vymotali z Terstu. Neměl bych zapomenou, že jsme měli i docela slušnou napolitánskou pizzu se začouzenými okraji.

Konečně vyjíždíme z města na Via Le MIramare. Silnice se klikatí podél pobřeží bylo znát a odkrývá nádherné výhledy na celý terstský záliv. A protože je neděle a je krásné, výstavní počasí jsou krajnice obsypány zaparkovanými auty, celý Terst, všichni Slovinci z podhůří, všechny zbytky zářijových turistů se dnes chtějí potěšit sluncem a smáčet svou schránku v moři. Také my po tom toužíme, šíleně a fanaticky. S tichou zběsilostí v srdci. Také se chceme jít koupat. Nejvíce zaparkovaných aut je italských, terstských, samozřejmě, místní mají moře pod kůží. Jak jsem s dočetl v jednom chytrém časopise, jít se koupat do moře se řekne v Terstu ANDARE AL BAGNO, což by mohlo ve zbytku Itálie, kde se to řekne ANDAME AL MARE, vyznít taky, že se jde do koupelny. Každý Tersťan tělem i duší si své návštěvy na pláži každou sezónu počítá. Průměrné číslo je 60, zapálení plážoví povaleči mají přes osmdesát návštěv a když má někdo sto a víc je to bůh nebo důchodce. Jednu takou paní později na pláži zahlédnem, je scvrklá, tmavě hnědá kůže je důkazem, že patří k místním rekordmanům. „Tak jaká je voda?“ zeptá se nás italsky, když se ze strmého kopce konečně dobelhá na svou oblíbenou pláž. „No parlo italiano..“ Tak jen pokrčí rameny, podívá se na moře a roztřesenou chůzí sedmdesátiletého člověka odchází rozbít svůj tábor u balvanů, v nichž naakumulováno tisíc sluncí.

S mořem jsou zde spjaty všechny okamžiky života, je s vámi neustále . Nejen, že ho vidíte a cítíte. Je také vaší součásti, prostupuje vás jako neviditelná éterická entita.

Co je pro mne magické a to pravé ořechové na jihu? Je to jemná transformace energie, jakoby se změnil vzduch a s ním i vaše vnímání světa. Zvuky jsou tlumenější, barvy sytější, vůně provokativnější, ale nejen smyslové vjemy se mění. Je v tom i něco neviditelného. Jako by vám někde uvnitř, snad v srdci, cosi luplo a vy jste najednou pookřáli a viděli věci v jiném, lepším světle. Ano snad je to tím světlem. Většinou mám ten pocit, když přicestuji do nějaké středomořské země autem. Jako když jsme konečně překročili hrbolatou Makedonii a přejeli hranici s Řeckem. Najednou to tam bylo. Nebo když přejedete Alpy a někde za Bolzanem sjedete do Bardolina. Najednou se cítíte jinak a nemusí to vždy souviset s počasím, vím, zní bláhově a esotericky, ale něco uvnitř přešaltuje, jako byste se rázem ocitli v celé té báječné čerstvosti svého mládí. Cítím to. Nebo to chci, jsem predestinován to cítit? A kdo je ten, kdo tady něco cítí? A takhle můžeme pokračovat dál a dál až z nás nezbude vůbec nic. Jen trocha mořské soli na želvím krunýři.

 Vpravo nad námi se zvedají ostré výběžky skal Karstu, vlevo padá prudký svah s buší středomořských keřů a skromnými řádkami vinic do třpytícího se jadranu. Míjíme  Belvedere s jakousi samozřejmostí, že tentokrát se nádherným zámkem, vyčnívajícím na skále jako vyšinuté memento rakouského arcivévody prostě nepodíváme. To nevadí. Nějakou dobu tam zřejmě ještě postojí.

Jedeme na jisto. Ve starém průvodci, který jsme ukořistil před třemi lety a dnes ho náhodou našli v autě jsem vyčetl několik žhavých informací o tom, kde je v okolí Terstu nejhezčí koupání. Jednou z nejhezčích pláží je Cannovella de Zoppoli. Zoppoli byla starobylá plavidla používaná pro lov ryb na otevřeném moři, která slovinští rybáři používali k vytahování sítí na břeh. Malý přístav byl postaven v roce 1954.

Nenápadnou boční uličkou sjíždíme dolů k moři, cesta se klikatí a je posetá zaparkovanými auty. Dojedeme až nakonec, kde nás zastaví závora. Cesta kolem je zarostlá stromy s velkými plochými listy. Některé už začínají žloutnout. Naštěstí je již pozdní odpoledne, a tak lidé pláž opouští, pomalu a vláčně, osmahlí sluncem a vypálení zvenku i zevnitř, nás lenivým krokem míjí a nastupují do svých aut. Máme štěstí. Starší pár už se moře nabažil a odjíždí.

Pláž je úzká, opřená o svah porostlý křovisky, ohraničená z jedné strany přístavním molem a z druhé skalnatým výběžkem. Oblázky tlačí do nohou, ale moře je – jako všude v Terstu a okolí – křišťálově čisté. Později si řekneme, proč tomu tak je. Proč i ve městě a v jeho těsné blízkosti je moře tak průzračné.Teplota vody je přesně taková, aby jste, když z vody vyjdete, ještě několik minut cítili na kůži příjemný chlad, pomalu se ztrácející pod měkkým teplem odpoledního slunce. Je to Bytí tady a teď. Skočíte do vody rozpáleni únavou, sluncem, nekonečným spekulováním jak nejlépe strávit všechen ten čas a bác. Nastává bod nula. Potápíte se pod hladinu a skoro řvete nadšením, vše je průzračné a jasné. Nejsou žádná kdyby ani proč nebo přehrávání si minulých myšlenek či činů, je jen nekonečný prostor světle zelené vody, měnící se postupně, čím více se vzdalujete od břehu do tmavějších odstínů.

Když od pláže odplavete dostatečně daleko uvidíte v dálce na pahorku kostku zářící ve slunci, zámeček Belveder, stojí tam vychloubačně s drzou sebejistotou, jako by vás poučoval, jako by vám říkal – vezměte si ze mne příklad a nebuďte stále tak úzkostliví, vím, že jste nebyli dlouho v cizině a připadáte si teď neohrabaně a nejistě jako na návštěvě u přísné tetičky a máte potřebu být přehnaně úslužní a máte v sobě stále jakousi ustrašenost z toho, že se špatně pohnete, nebo dáte malé spropitné, nebo špatně zaparkujete, vím, chcete být rozkošní a hoříte touhou po středomoří, ale vaše malé zakřiknuté dušičky se musí uvolnit, co na tom, že všichni ti čišníci kroutí očima jako kdyby vám kromě nápojů a jídla prodávali také kousek svého města, či snad kousek sebe. Jako ta servírka tady v plážové restauraci, která si vás změřila a pak poslala sednout s pivem na patník, hybaj klečet na hrách holoto!, ukazujíc na prostřené stoly s cedulkami reservé, byla štíhlá a osmahlá do nádherné ořechové barvy, potetované ruce čouhající z bavlněného trika s límečkem měla založená a kouřila balené cigarety a pak se na nás podívala z terasy, ze svého trůnu hleděla jak cucáme pivo usazeni na patníku u prázdné restaurace a celí šťastní pozorujeme pomalu zapadající slunce, protože my víme, co se tady teď odehrává, cítíme to, co ona ne, šimrá nás z toho na srdci a trochu také v podbřišku, my totiž víme, kde jsme byli ještě před několika hodinami při rozbřesku, když se rudé slunce vznášelo nad drsnou krajinou pahorkatiny, když ona ještě vyspávala opici s jedním z těch vousatých mladíků, kteří pijí pivo u stolu štamgastů, zatímco my s pivem na patníku se tak briliantově kocháme a s nasolenou rozpálenou kůží pomalu překračujeme první překážku vedoucí k nabytí nového já, zbaveného všeho, co bylo před sluncem, mořem, rybami, vínem a solí. Všeho, co bylo předtím.

Když vyskočím z moře a jako kulhající mrzák přeběhnu k našemu stanovišti, ulehnu na břicho, opřu se nosem o osušku a se zavřenýma očima čekám na oslavnou práci slunce. Tuto chvíli mám ze všeho nejradši. Nic. Tma a teplo jako v děloze. V batohu mám knihu, ale nechci, dnes ještě ne. Poslouchám šplouchání moře, mísící se s italštinou. Je to jako zpěv. Ukolébán tímto jemným kankánem nořím se v dřímotu.

Ještě zaslechnu ženu jak se ptá jestli si nedám jablko a sám sebe odpovídat že ne, že si pak dám raději pivo. Pak už přichází hypnagogické snění a blaženost nevědomí. Usínám.

Vracíme se spolu se zapadajícím sluncem, jež obléká celý záliv do ocelově modrého hábitu. Tichý smír, tak ten pocit popsal Albert Camus, konejšivý západ slunce na jihu, nesmírnost nebe i moře tmavne a otevírá náruč noci. Vjíždíme do kolony. Do prdele, všichni se vrací domů na zprávy. Když přijedeme na pokoj je už skoro po deváté, ulice žhnou pouličními světly, ve vzduchu cinkají příbory. 

Rozhodnu se nechat si na sobě sůl alespoň dva dny a zatímco se A. sprchuje hledám vhodnou večeři. Ale jak jsem již v poledne zjistil, jsou v neděli všechny seriózní restaurace zavřené. Z otevřeného okna poslouchám trylkování hostů v nárožní kavárně. Je to Caffe Stella Polare a scházeli se tam tenkrát Italo Svevo, James Joyce a další uličníci. Ráno si tam dám espresso a pomerančovou šťávu a budu hodinu koukat na sloupy baziliky Sv. Antonína. Teď je alevečer. Náš první večer v Terstu, máme zdravý hlad, umocněný příjemným pocitem malátnosti; z těch necelých tří hodin v průzračném a jasném světle pláže se nám udělalo dobře, těšíme se na víno a čerstvou rybu.

“Tak našel si něco” ptá se A. a obléká si lehké letní šaty, “to jsem ráda, už jsem myslela, že si je letos neobléknu.”

“Bohužel” mumlám rozmrzele a trochu bojuji s ospalostí, “všechny super restaurace jsou zavřené”

“To nevadí, rybu a víno mají přece všude.” A. se nakloní z okna “ A moře cítím až tady, není to úžasné?”

“Ale to víš, že je. Jenom abysme neskončili v milostivé náruči nějakých loupežníků.”

“Hlavně nepřeháněj”

Vstávám a již nevysvětluji, že odlišit dobrou restauraci od výjímečné chce zapálené srdce ostříleného gurmeta, špetku rafinovaného fanatismu a že je to také trochu prokletí dokázat rozlišit ty nepatrné nuance nejen v chuti jídla a v obsluze, ale také v celém chodu tepajícího organismu, zvaného restaurace. Pro dnešek se smiřuji s prohrou.

Vycházím na chodbu a střílím si do krevního oběhu poslední espresso dne. Podlaha skřípe trochu víc než odpoledne. Na dřevěné almaře u vchodových dveří leží místní průvodce – tištěný, ne živý a než si madame dočeše vlnu, přečtu si článek:

“ Terst má elegantní, hluboce středoevropskou duši. Přesto je nemožné vyčlenit jednu kulinární tradici, která by reprezentovala místní gastronomii.

Dynamický přístav je v provozu od 18. století, italské hranice a výchozí bod do Slovinska a potažmo i na Balkán. Nejjižnější bod habsburské říše. Všechny tyto aspekty přispívají k pestrosti terstské kuchyně. Tak či tak, je to především důvěrný vztah města k moři, který dominuje celkovému obrazu Terstu, ovlivňuje očekávání návštěvníků a vytváří tak z darů moře nejoblíbenější a nejvyhledávánější místní menu. V tomto ohledu Terst nikdy nezklame.”

Ristorante La Piazzetta, Piazza di Cavana

Nakonec to nedopadne tak špatně. Na malém, klidném náměstíčku s nízkými, malebnými domy je tlumeně nasvícená zahrádka, ohraničená květináči se zakrslými olivovníky. Starší paní s kučeravými vlasy a mužskými rysy v obličeji, zahalena bledě modrou zástěrou nás vítá. Usmívá se. Podle ksichtu je ze Slovinska a svou vizáží navozuje příjemný pocit domácké atmosféry. Už teď vím, že kvůli téhle maličkosti jim dokáži klidně odpustit špatně připravenou rybu nebo nedostatečně vychlazené víno. Jako předkrm si dáváme marinované ančovičky, nádherná věc, která pokud se jí na opravdový hlad, poctivě odpracovaný v mořských vlnách a zapíjí se perfektně vychlazeným místním vínem Vitovska, odpálí to ve vás rozbušku chtění a vy chcete víc. Víc všeho. Jídla, vína, víc vlahé noci a smíchu. Věrni svému předsevzetí si dáváme jako hlavní chod mořského vlka na grilu s pečenými brambory. Filátka jsou upečená trochu víc, ale ne zase natolik, abyste z každého sousta nevytáhli vláčnou rybí esenci a nepatrný náznak moře. Kůže křupe a vysílá do úst jemnou slanost. Ač proti pravidlům, zapíjíme rybu trpkým, spíše lehčím ovocným vínem Terrano, které je malinko teplejší než by mělo, přibližně o šest stupňů, ale jak jsem řekl, paní s kučeravými vlasy se usmívá, vypadá jako naše hodná teta, jsme malátní únavou a po malém plácku kolem nás chodí krásní, usměvaví lidé, které je radost pozorovat. A tak nikoho neobtěžujeme požadavkem na dochlazení červeného vína. Vzpomínám si na repliku z kultovního českého filmu. „Mám něco dělat?“ „Neprudit!“

Dezert odmítneme s rozhodností chrabrých strážců svého trávicího ústrojí, a nakonec také i svého spánku, neboť jako nezřízení kulinářští maniaci víme jaké je to převalovat se v noci ze strany na stranu a úporně se snažit zaspat hroudu mascarpone nebo dvě deci čokoládové pěny s cukrem.

Jdu platit. Hned za vchodem po pravé straně je malinký pultík, za kterým v napjaté, významné a nadřazené pozici stojí muž v plátěných kalhotách, omšelé kárované košili se zahnutými rukávy. Vše střeží bedlivým zrakem, malá očka ukrytá za brýlemi bez obrouček proniknou vším. Ťuká náš účet do předpotopní kasy a jemným, monotónním hlasem předčítá naši dnešní večeři. Pultík je na lehce vyvýšeném místě, a tak si připadám jako ve škole, jen přikyvuji a kdyby mi ten mužíček nadiktoval i účet od vedlejšího stolu, tak bych to odkýval taky, tak jsem spokojený a malátný, tak jsem šťastný a užívám si okamžiky, které lahodí mým nervům i srdci, užívám si, že malý mužíček v civilu za dřevěným pultíkem je hrdým majitelem a vládcem tohoto malého království, tohoto mikrosvěta, ukrytého na pěší zóně v Terstu, s kudrnatou slovinskou servírkou a slušně připravenou rybou a milou, hezky nasvícenou zahrádkou, jejíž dojem kazí jen nízký starý dům naproti přes chodník šeredně počmáraný podpisem drzého grafiťáka. Možná chtěl jen nabourat tu odpornou dokonalost a přesladký kýč svého města, kdo ví.

Hned po večeři zamíříme pomalým krokem k našemu báječnému kutlochu s postelí s vysokou matrací a toaletním výklenkem, odkud se můžeme ve snu dotýkat sv. Spyridona. Tedy ne přímo toho eremity a pasáčka ovcí, ale kopulí srbského pravoslavného chrámu, vystavěného na jeho počest v osmnáctém století. Hned usínáme. S rybou v žaludku, se solí na kůži, pomalu vnikající k srdci a nervům. Otevřenými okny nám proudí zvuky města, loučícího se s dalším dnem. Hlasy lidí jsou v tichu noci výraznější a jsou slyšet z větší dálky. Hlasy loučení. Smích. Poslední projíždějící auta přes kanál. Pronikavé rachocení skútru.

Představuji si jak to asi vypadalo ve třetím století na Kypru, kdy tam žil Spyridon, po rodičích věrný křesťan a povoláním obuvník. Když odmítl obětovat římským bohům, byl zajat a musel pracovat v rudných dolech, kde přišel o pravé oko. Co uděláme my dnes kvůli svému přesvědčení, zřekneme se alespoň jednoho smyslového potěšení denně, máme nějaké přesvědčení v našem svobodném světě nekonečných možností a pohodlí, Bože, jak říkal Oskar Wilde, to nejdůležitější, co nám civilizace přinesla, je pohodlí.

Obrátím se na druhý bok a tlustá drahá italská matrace se ani nepohne. A zároveň je měkká jako královské lože.

“Slova, ne hvězdy osvětlují každý večer nebe a neposkytují nám klidu, jako život sám” Umberto Saba

Usínáme za zvuků města, jež dodělává jako postřelené zvíře. V nejhlubší noci, v čase, kdy se do duší vkrádají sny a hranice mezi světy se rozplývají, se najednou s úpěnlivým vzdechnutím na posteli vztyčí postava mé ženy. To vztyčení samo o sobě by mne nechalo chladným, ale ten vzdech, děsivý a tajemný, překvapivý a drzý, ten mne v mikrosekundě vzbudí a vyleká. V tom snu se nad ní snášel nějaký zlý duch a začal jí vší svou démonickou silou táhnout k sobě, až celou svou bytostí cítila, že nemá pražádnou šanci se té nadpřirozené síle ubránit a že je odsouzena skončit v černé díře zapomnění, a co hůř, v temnotě strachu a prázdnoty.

Tak, naštěstí to byl jenom sen, to si jen nějaký starý unavený démon z vedlejšího chrámu, pamatující doby Ivana Hrozného a navěky zakletý v jedné ze stropních fresek, vyrazil v noci na výlet, aby si tropil šašky z lelkujících turistů a připomněl jim, že jsou i sféry, kde se za žádnou valutu na světě nevykoupí.

“Musím to tady vykouřit” A. je přesvědčena, že bychom se té zvláštní energie vibrující v pokoji mohli zbavit kouřem z vonných tyčinek. Věř a víra tvá tě uzdraví. Sakra, představím si, kolik stovek různých lidí už spalo na téhle noblesní matraci? A nejenom spalo..

Jsou čtyři hodiny ráno a než se nám znovu podaří usnout, na chodbě zaskřípe podlaha. Zloději? Opozdilý návrat z baru? Paní domácí s milencem? Máme zamknuto, ať nám sem nevtrhnou, vagabundi?, napadne mne v polospánku a potom už je ráno. Potom už je ráno a první zvuk, který mne zastihne již znovu bdícího je popelářský vůz. Staré známé bouchání a zvuky plastu o asfalt, tlumené hlasy mužů v práci. Potom začnou naříkat rackové. Je to jako dětské sténání. A potom již z města pod námi proudí směsice zvuků prvních projíždějícíh aut, dole v kavárně číšníci rozestavují židle a stoly, první italská slova vítající mne do nového dne zní svěže jako čerstvě nadojené mléko. Potom se rozezní zvony od Sv. Antonína. Teď jsem již připraven otevřít víčka. Vzpomenu si na poslední slova z knihy, kterou jsem četl, než jsem upadnul v přerušovaný spánek. Byla to první věta z povídky Povedený kousek od Itala Sveva:

“Mario Samigli byl literát skoro šedesátiletý. Román, který uveřejnil před čtyřiceti lety, dal by se považovat za odumřelý, kdyby na tomto světě dovedly umírat věci, které nebyly nikdy živé.”

Skvělé, jednoduché, úderné. Už s první věty, tuším, že to s hlavním hrdinou nedopadne dobře.

Začíná naše první ráno v Terstu. Z našeho malého pecnu čtyř dní pobytu se začíná ukrajovat první krajíc, hlavou mi projede představa končícího léta a s ní i předtucha dlouhé, temné a podle předpovědi i pěkně mrazivé zimy.

Podívám se z okna na život a je to dobré. Lidé chodí po náměstí jako by nic netušili. Slunce vychází ze Slovinska a tak je dosud skryto za městským pahorkem s hradem San Giusto. Nad pohořím Karst visí hustá bílá mračna jako našlehaná smetana. Mám plán. Proběhnu se kolem přístavu a osvěžím se na městské pláži. Jsou to asi dva kilometry a bůhví kolik kroků, chytré hodinky nevlastním. Netoužím po tom, aby běh mého života muže ve středním věku určovala čísla na digitálním displeji. Dobře, až budu mít na záchodě digitální tabulku, která pět vteřin po vypuštění torpéda z mé úctyhodné zadnice analyzuje vzorek a doporučí mi vhodnou dietu, tak se možná poddám. Ale měřit si kroky? Počítat kalorie? Třídit si výdaje v digitální peněžence? Kontrolovat si tep? Bože, jak jsem rád, že o té krvavé bestii v hrudi nevím, jen ať si tepe, tum du du dum, do  nadsmyslového rytmu Beethovenovy deváté nebo klidně do primitivních výkřiků Milese Davise na albu Bitches Brew nebo klidně ať se svíjí v křeči u krvelečného charlestonu Cannibal Corpse na albu Eaten Back to Life. Hlavně ať o ní nevím, hlavně ať ten poslední tep, Final Cut, oddálí na nekonečno. Máme přece v plánu si ještě něco užít, ještě TEN život podojit, najebat si do mozkových neuronů tsunami zážitků, skloubit duchovno s materiální spokojeností do harmonické skládačky, ze které nám vypadne dokonalý, dlouhý a hlavně bezbolestný pobyt ve skafandru našich těl.

Prostě mám z příliš chytrých věcí trochu ostych, když je něco smart, připadám si stupid a hlavně ta malá krabička na zápěstí mi až příliš připomíná náramky z nadčasové sci fi knihy již skoro zapomenutého Vladimíra Párala “Pokušení A-ZZ.

Teď dám ale svému srdíčku znovu za uši, na chodbě vypiji espresso a otevřenými dveřmi hledím na A. jak se opírá o rám okna s klidem sokola, obhlížejícího si ze skály své teritorium, probouzející se město.

Kolem kanálu proběhnu k hlavní silnici, lemující pobřeží. Je rušno. vzhůru jsou hlavně Tersťané, loudající se do práce, pejskaři a tu a tam nějaký turista nebo důchodce s růžolícím obličejem. U sochy krajánka Josefa Ressela se protáhnu a jdu na to. Míjím přístavní mola, u jednoho z nich je zaparkovaný parník, velký jako dům na Jižňáku, ve kterém jsem kdysi bydlel. Vystupují z něj turisté z Valetty. Vypadají svěže, je z nich cítit mýdlo a bezstarostnost. Samotný přístup k moři oddělují u některých mol žluté pásky. Za nimi postávají hlídači v oranžových vestách. Chvilku se naschvál zapomenu a mezerou mezi kovovými zábrany proběhnu do do těsné blízkosti ohromného parníku. Jen tak ledabyle. A už se ke mně blíží přísná paní a vykazuje mne zpět za pásku. Samozřejmě, ano, paní, jsem poslední z poslední a nezasloužím si nasát ani špetku té nádherné atmosféry svobody a blahobytu, čišící z parníku a jeho přechodných obyvatel.

 Běžím kolem budovy starého přístavního terminálu, následuje bývalé překladiště vína, v současnosti dvoupatrový obchod s italskými delikatesy a vínem EATALY, kde se určitě zastavte do bistra na espresso. Prosklenou stěnou můžete pozorovat přístav s kymácejícími se stěžni výletních i rybářských lodí.

Ale vezměte si jen dvacet euro, jinak v tom obchodě vykrvácíte. Tedy pokud jste milovníci těch nejlepších italských pochoutek.

A běžím dál. U dalšího mola stojí stará dvoustěžňová plachetnice, dnes sloužící jako muzeum nebo restaurace. Malé kostky domů veslařského klubu, vchází do nich a odchází krásní, štíhlí a opálení lidé. Poslední větší budovou je stará secesní hala, prázdná a čekající na veletrh nebo jiné využití. Poslední mola a přístav plný malých jachet. Potom parkoviště karavanů – ohraničené páskou a sloužící teď jako cateringové zázemí pro filmaře –  a za ním již cesta uhýbá doleva podél pobřeží. Jsem za centrem všeho dění a obklopen nevzhlednými budovami s oprýskanou fasádou hledám v navigaci další cestu. Kolem mne projde starší ženy s taškou, ze které vyčuhuje osuška. Ano, to je lepší než navigace. Jdu za ní cestou mezi parkovištěm a zdí domu, pomalovanou barevnými vkusnými kresbami, ve kterých dominuje modrá, děti, moře a delfíni.

U přehlédnutelného vchodu na plovárnu je malý kiosek, vypadá jako stánek na kolotočích. Paní kolem šedesátky se v něm však pohybuje obratně, vytahuje z lednice toust a pokládá ho na malý gril. Starý pan u pultu trpělivě čeká. U v chodu na místní plovárnu La Lanterna musím projí turniketem, do kterého je nutno vhodit jedno euro. Hodná paní zodpovídající zde za pořádek mi vše s milým úsměvem vysvětlí a když projdu branou, ukáže mi rukou doprava. Nejprve nerozumím, proč bych nemohl jít i doleva, znovu v tom vyciťuji jakousi diskriminaci turistů, ale pak mi to dojde.

Na oblázkové pláži posedává několik dědků na plastových židlích, obrácených zády k moři a čelem k městu, nad kterým se pomalu ze slovinské mlhoviny Karstu klube slunce. U dlouhé zdi lemující plovárnu ze zadní strany a sloužící jako převlékárna na sebe natáhnu plavky a podívám se doleva. Úzkým vchodem je vidět druhá pláž. Jsou na ní samé ženy. Tahle stará plovárna, pamatující Jamese Joyce, jede stále ve starém modelu rozdělení na mužskou a ženskou část. Perfektní.

Voda je osvěžující a křišťálově čistá, moře je zde ohraničeno z pravé strany a ze předu molem, vlevo vybíhá do vody betonová zeď, oddělující chlapy a ženský, aby si od sebe alespoň na chvíli odpočinuli. Je to stejně osvěžující jako ranní koupel, jež z vás již natrvalo smyje zbytky nočních vidin.

Moře zde vytváří jakýsi bazén, velký asi jako čtyři padesátky. Zeď oddělující dvě části plovárny končí asi v jeho polovině a vy si tak můžete zaplavat i doleva k ženské části a obhlídnout dnešní účast. Je pondělí ráno a tak se není čemu divit, že v obou částech koupaliště, které jsem si ihned zamiloval, je patrná především účast starších lidí. Je mi jasné, že i další tři rána v Terstu se budu probouzet k plnému dennímu vědomí právě zde. 

Sedám na osušku a s vděčností přijímám ranní paprsky slunce. Chvíli si čtu z knihy Úvahy o první filozofii Reného Descarta. Moc tomu nerozumím, ale baví mně to. Chápu, že ve své době to mohlo být považováno za podvratné dílo. Zpochybnit vše, aby jsme se tak dostali co nejblíž k pravdě.

První úvaha: “Vše, co jsem dosud pokládal za nejpravdivější, získal jsem buď od smyslů, nebo jejich prostřednictvím. Ale smysly jsem někdy přistihl při klamu a je moudré nikdy naprosto nevěřit těm, kteří nás třeba jen jednou oklamali.”

Po očku hledím kolem sebe. Chlápci nastaveni slunci listují v novinách nebo jen s přimhouřenýma očima nasávají věčnost okamžiku. Dva hrají mlčky karty. Nedaleko od břehu se po kolena ve vodě prochází obr s čarokrásným, zlatavým muletem a hladce oválným, velkým břichem, začínajícím těsně pod hrudním košem a končícím v miniaturních , slipových plavkách. Prochází se sem a tam po oblázkovém dně, masírujícím jeho chodidla a mžourá do slunce. Bude tady i zítra, bude tady i pozítří. Je to, ostatně jako většina místních návštěvníků, věrný štamgast. Ve skutečnosti vypadal trochu jinak, ale mé smysly, ošálené vnuknutým přáním vnímat vše tak, aby to uspokojilo mou představivost, ho viděly právě takto.

No a mé smysly mi zprostředkovávají tuhle hru života, skrz smysly teď ke mně proudí klid a harmonie, je mi teď fuk co je pravda a co není, chci prožít báječný den a velký pán ve vodě se zlatou kšticí je mým svědkem, je mým průvodcem, protože mi svou tichou nenásilnou existencí dává své požehnání.

Po další koupeli se převléknu do civilu a skrz turniket vycházím do zpátky do svobodného a rovnoprávného světa žen a mužů, kde už máme všichni tolik práv a svobod, že někdy nevíme co si s nimi počít.

Za parkovištěm přejdu hlavní silnici a v prvních blocích domů městské zástavby nacházím klasickou kavárnu na ranní espresso a malý sendvič. Je plná místních. Terst je v podstatě malé město a z centra plného turistů jste zhruba za patnáct minut chůze na místech, kde uslyšíte už jen italštinu Al Bareto je podnik plný života, stoly a výdejní pult jsou posety prázdnými šálky od kávy, lidé se hlučně a vesele baví a zdraví se s číšníkem jako se starým známým. Jeden blok jdu podél pobřežní cesty, potom zahnu doprava, abych tak vnikl do větší intimity města, abych se polaskal s jeho ulicemi a domy, nasál pach kanálů, prošel nevzhlednými ulicemi, objevil tichá náměstíčka, pár zapadlých pajzlů, abych se trochu s městem sblížil, než roztáhnu jeho mohutná nenasytná stehna a za předpokladu, že je Terst žena, spálím poslední zábrany a splynu s ním v absolutním a těsném kontaktu, sliznice na sliznici, duše na duši, srdce rozmělněné v srdci. Ale to bych tu musel být trochu déle než čtyři dny. 

Skvělý bufet Al Spaceto, před kterým postávají starší chlápci se sklenkou a malým chlebíčkem v ruce si nemůžu nechat ujít. Autentické prostředí, rustikální, ale poctivá nabídka kvalitního vína a jednoduchého občerstvení. Pán za pultem krájí šunku od kosti, nikdo neumí anglicky, tak si ukážu hezky prstíčkem, co přesně si moje kávou, koupelí a sluncem rozpumpované srdce žádá.

Nevzhlednou ulicí Via del Lazaretto Vecchio, plnou kanceláří a sídel firem, jdu jen pár minut než odbočím do ulice Via Torino, tam už jsem zpět v uklidňující atmosféře starého města, krásné domy, bary a restaurace, malé obchůdky. Na náměstí Piazza Attilio Hortis míjím sochu Itala Sveva, mrknu na něj a pokračuji dál. Via di Cavana, ulice jsou plné lidí, je hodina před polednem, všechny podniky ke mně natahují ruce jako půvabné ženy, tuhle část Terstu mám moc rád, nejsou zde velké obchody s oblečením, ale spíše cukrárny, lahůdky, malé butiky.  A stejnou ulicí se blížím k samotnému srdci města, kterým je bezesporu Piazza d Unita Italia. Za chvilku jsem u kanálu a mířím do kavárny Stella Polare na espresso a pomerančovou šťávu, jak jsem si včera slíbil. Za chvíli již bude sice čas na oběd, ale já mám ještě ráno a snídaně spojená s lehkým obědem nás teprve čeká.

Setkáváme se s A. v naší nárožní kavárně pár metrů od baziliky Sv. Antonína. Každý máme malou tašku se svým úlovkem, já bílé broskve a hořkou čokoládu, A. ukořistila na své výpravě ulicemi města Prosciutto Dan daniele, ovčí sýr marinovaný ve vylisovaných hroznech, trs bílých hroznů a celozrnné suchary. Žranice může začít. 

Najíme se u kulatého stolu na chodbě, z vedlejšího pokoje vyjde postarší angličanka příjemného vzhledu, jemným pokývnutím nás pozdraví, udělá si kávu a popřeje dobrou chuť. Potom zavrže podlaha a je pryč. Je tady příjemný klid, apartmány mají ducha, jsou v centru, ale zároveň jakoby odtažené od všeho ruchu a městského jančení, jsou uvnitř třpytící se kopule jménem Trieste a zároveň obaleny jemnou plyší nedotknutelnosti poskytují pocit plné účasti bez jakýchkoliv závazků.

PO snídani se jdeme podívat do kostela Sv Antonína. Loď chrámu je obrovská a po obou stranách ji lemuje šest antických sloupů. Prostorem zní varhany, jemnými tóny umocňující vzdušný pocit očisty, jenž ve mne každý kostel probouzí. Strávíme tam každý ve svém prostoru asi patnáct minut, světlo proudící skrz mozaikovitá světla, oltář, sochy svatých, dřevěné lavice, vůně stará tisíc let. Kontrast světa tam venku, když konečně po dlouhých minutách strávených jen ve své hlavě vycházíte na denní světlo. Slunce, pastelové barvy fasád domů nasvícené tím zpropadeným středomořským světlem. V dálce se rýsuje moře. Ještě se však trochu projdeme, je krátce po poledni, slunce pálí, ale ohleduplně, na hranici příjemného tepla a ubíjejícího vedra. 

Kam půjdeme?

Nevím, třeba tam?

A proč ne tam?

Tak jo.

A v kolik pojedeme?

Nevím. Po tom?

Po čem?

No, až se projdeme.

Dobře.

Někdy je povolnější nechat se znásilnit slovy vymyšlený příběh než opravdová skutečnost, která často vyzní, popsána jazykem pojmů a pocitů, obyčejně, jako by to, co ve svém životě běžně zažíváme bylo jaksi nepřístupnější k uchopení psaným slovem než rozmarná říše naší fantazie. Prožitá skutečnost spatřená na kusu papíru, zhmotněná slovesnou říší může znít banálně. Není tam zápletka, schází drama, celý je to jaksi jalový. Přesto někdy v záblescích obyčejnosti, v leptavých okamžicích všedního života lze spatřit příběh bez zápletky a zápletku bez příběhu. To když jsme otevření jako rozkvetlá lilie, čekající na vegetalisticko – animální kopulaci, při kterém se třese neviditelným orgasmem. Astrální výkřiky vášně chytá do svých křídel vážka. Tu potom v letu zachytí náš dobyvačný zrak a celé to magické tajemství si přivlastní příjemným pocitem na srdíčku. Zase jsme u toho marnivého kusu svalu.

Naše kroky nás zavedou do židovské uličky Via del Monte, kterou vystoupáme až k parku Padlých hrdinů, Parco della Rimembranza. Do travnatých ploch jsou vsazeny pamětní desky se jmény padlých vojáků. S místem jejich skonu. Hodně jich padlo na ruské frontě. Odpočívají pod okrasnými borovicemi, modříny a smrky. Skoro celému parku dominují jehličnany a určují tak jeho neměnnou podobu po všechny roční období. Nechce se nám úplně nahoru ke hradu, protože víme, že bychom tam zdrželi několik hodin. Castello San Giusto i s lapidáriem a s katedrálou si tak necháme, stejně jako zámeček Belvedere, na to stále opakované příště, příště. Pomalu míříme dolů k autu, kolem kostela Santa Maria Maggiore padáme na Via del Teatro Romano, kde parkujeme. Ale ještě nám cosi vrtá v nervech, měli bychom si ještě něco dát, vím je to rozpustilost, vím je to marnivost, ale když si dáte silné espresso a vypitý šálek vypláchnete slzou (asi 2cl) grappy, rozbuší se ta svině v hrudi naplno a vžene vám do krve a mozku nálož radosti ze života, vše je intenzívnější, každý nádech a výdech je malou korunovací. Hledáme ten správný bar, až celí šťastní vlítneme do řecké uličky s tavernami, připomínající nám Atény. Via di Crosada.

“tak co tady” ptá se A. celá nadšená z řecké atmosféry

Ne, kdepak v prázdné řecké taverně si nebudeme dávat espresso a grappu, je teprve dopoledne a ještě nemají ani pořádně otevřeno a vůbec do řecké taverny si zajdeme, kurva v Řecku” pomyslím si a řeknu:

“Tady ne, zkusíme ještě najít něco jiného, jo?”

“Tak ať to zase netrvá, ty jseš taky vybíravý”

“Dáme tomu deset minut, jo?”

“Tak jo”

Po pár krocích najdeme náš bar na espresso, je na rohu malé uličky Via san Sebastiano a rušné silnice Via Punta del Forno, leží těsně u vstupu na náměstí Piazza della Unita . Superbar Stella nás ale zaujme nejen svou strategickou a frekventovanou polohou, ale i proto, že má skvělého čišníka s oduševnělým ksichtem, občas se i usměje a odhalí škaredé zuby, ale většinu času se tváří spíše útrpně se stopou nevonné ironie v lišáckém pohledu a s lehkým cynismem v pokřiveném spodním rtu. Starosvětský interiér s naleštěným barem, starou stylovou lednicí na Coca Colu. Naším prokletým šestým smyslem hledačů zajímavých míst vyciťujeme atraktivní omšelost a neopakovatelnou atmosféru podniku. Ano, už v roce 1970, když byly ženský ještě zarostlý a chlapi měli svoje, velký, neskrývanou vášní napitý koule sevřený v úzkých kalhotách, už tehdy jste si na téhle křižovatce rušných cest mohli dát skvělé espresso s grappou a ten nejlepší, nejpropečenější toast ve městě. Křupavý, mastný a poctivě naplněný kvalitními surovinami. Náš člověk tohoto okamžiku, hubený čtyřicetiletý číšník, připravuje všechna malá jídla přímo za barem. Nejsme tady naposledy, to je jasné. Možná se ti sem přijdeme i ožrat, panáčku. Usměje se.

A jsme znovu na cestě lemující pobřeží, nadržení na slunce na vodu na sůl na vzduch který voní jako když někdo pláče radostí. Chystáme se objevit novou pláž San Croco asi dvacet minut z Terstu, znovu pod prudkým svahem, daleko od hlavní silnice. Je pondělí a tak snadno a bez problémů parkujeme u cesty, chvilku vybíráme ze zarostlých stezek, klesajících prudce k moři tu pravou.

 Po několika taktických zpátečkách konečně objevíme nenápadné, téměř zarostlé schody, kterými se suneme krok za krokem  kolem zahrad s celkem zanedbanými vinicemi, schody jsou zapadané uschlým listím z loňského podzimu a po rozpraskané zdi lezou ještěrky. Jdeme a jdeme a je to trochu k smíchu a trochu k pláči, protože stále nevidíme konec schodů, za každým křoviskem se jen lehce stočí a jede se dál. Nakonec jsme dole. Dělá to 308 schodů, dámy a pánové. Ale stojí to za to, pláž je díky nepřístupné poloze ukryta na intimním místě, vmáčknuta pod vinice, daleko od hluku pobřežní silnice si tam leží jak marnotratné děvče, netušící nic o své kráse, leží mezi malým přístavním molem, u kterého stojí jen jedna opuštěná bárka a mezi skalnatým pobřežím, začínajícím asi po sto metrech několika velkými balvany a končícím strmou skálou. Menší napodobenina včerejší pláže. Je nás tady asi pět, co jsme si dovolili v pondělí v poledne ten přepych se vykoupat se v moři. Projít se po rozpálených oblázcích. Nechat kůži bez výčitek vystavenou slunci, nechat sami sebe zcela bez výčitek být něčím jiným než hroudou masa, která je věčně v tenzi z neúprosného pocitu, že je stále někým nebo snad něčím posuzována, že musí stále upravovat své jednání a chování a být užitečná, výkonná. Ne. Teď máme na světě význam jako věc sama o sobě. Nemusíme nikomu přitakávat, nikoho nepotřebujeme bavit ani jinak dokazovat svou existenci svými příkazy či přitakáváním.

Zákon okamžiku je jasný. Rozpálit se do ruda. Zchladit se. Odplavat dál od břehu a prohlédnou si Terst, ukazující se v celé své kráse za zlomem pobřeží. Vyskočit z vody, namasírovat si chodidla rozpálenými oblázky, se žuchnutím se svalit na osušku. Několik minut ležet bez hnutí se zavřenýma očima. Poslochat nekonečné brebentění dvou kluků vedle nás.

“O čem se furt baví, to není možné..?” A. kroutí hlavou a snaží se zachytit ten náš krásný věčně plynoucí čas čočkou fotoaparátu. Daří se jí to.

To netuším, o čem se ti dva už přes hodinu baví, vše již přece bylo řečeno, ale měkká, mladá italština spolu s jemným chvěním vln uklidňuje. Mluviti zlato. V dialogu dvou vzájemně si sympatických lidí vždy tepe hřejivá lidskost, ve slovech, jež ze sebe znovu a znovu dolujeme může být ukryt klíč k očištění mysli, smysluplným rozhovorem s druhými se vyprazdňujeme, obracíme naruby kapsy plné starých myšlenek a nápadů až se v nich může zalesknout perla ztraceného důvtipu, blyštivý kamínek odložených tužeb či nahřátý oblázek mladistvého espritu. Možná, že spolu málo mluvíme. Už jsme takoví. Děti své doby nebo cynická ztrnulost středního věku? Nepočítám okamžiky kdy jsme opilí, tam je vždy cit i myšlenka uměle transformován a v hrudi vybuchuje to slastné teď teď Teď.

Zakousnu se do bílé broskve a otevřu znovu toho parchanta Descartese. A už je to tady zas. Druhá úvaha: 

“ Předpokládám tedy, že vše, co vidím, je klamné. Věřím, že nikdy nic neexistovalo z toho, co  mi prolhaná paměť podává a že vůbec nemám smysly. Tělo, tvar, objem, pohyb a místo jsou chiméry. Co tedy bude pravdivé? Snad pouze to, že nic není jisté.”

Po třech hodinách už jsme načerpali dostatek slunce na to, aby naše mysl začalo znovu spekulovat. Vyrážíme do Karstu, ve snaze najít nějaké vinařství. V liduprázdné vesnici Prepotto sjíždíme na prašnou, štěrkovitou cestu, vedoucí k malému stavení s velkým dvorem. Vinařství Edi Kante. Vítá nás velký pes a štíhlá slečna s kaštanovými vlasy. Na italské, pohledné tváři má brýle se silnými obroučkami. Nevypadá to, že je z naší návštěvy nadšená. Po úvodním pozdravu  a naší pobídce, že bychom rádi ochutnali nějaké víno, zmizí v útrobách domu. Zůstáváme na terase sami s velkým huňatým psem. Leží na zemi a je mu to všechno jedno. Velký stůl a židle jsou vkusně vyrobeny z mohutných kmenů. Nakonec se ze zázemí vynoří Signorina i s několika lahvemi vína. Konečně. Nalívej, lej lejdy lej! Ze slunce malátné, prosolené tělo potřebuje minerální injekci, alkohol nás rozpumpuje a zároveň královsky uvolní. Všechno do sebe zapadá. Signorina se štíhlou , snědou tváří a kaštanovýma očima se celý den kopala do zadku a když už si myslela, že zavře krám, dá si doma bubliny a špetku nevinné zábavy na Netflixu, přijdeme my. A chceme se nachlastat. A chceme příběh. Kam se poděl příběh, kurva! A kde je ten uličník Edi Kante?

 Po několika prvních skleničkách, asi v polovině ochutnávky, jdu na věc a začínám do ní hustit odborné dotazy, aby i ona věděla, že já vím a že nejsme nějací Dederoni, co jedou kolem a mají chuť si jen vylejt palici. Ne, my jsme přece fajnšmekři života.

Je to tak. Znovu je v tom jejím pohledným italským ksichtíku špetka odměřeného nezájmu, stejně jako včera u paní domácí. Stále jsme pronásledováni pocitem, že jsme něco vyvedli a nevíme o tom, a tak jsme slušní, vytrvalí a pokorní. Abychom nedostali karabáčem. Nebo půjdeme klečet na hrách? Dostaneme zaracha? No jo, je to pořád dokolečka, všude čekáme uvítací výbor vyšňořených klaunů s úsměvem od ucha k uchu a když to tak není, připadá nám, že je to naše vina. Dodnes vzpomínám na pána za barem nádražní restaurace tady v Terstu. Měl dlouhý krk a kolem něj omotanou šálu, dlouhé, vlnité, bílé vlasy a nepřítomný výraz. Ani jednou se neusmál. Bylo to perfektní. Vedle nás seděl malý mužíček v uniformě nádražáka, připomínající medvídka a cpal se jotou. Vidím ho jako dnes. Roztomilé, spokojené zvířátko.

Ale moment vážení, hlavně klid, hlavně se nepouštět do žádných vnitřních, nikam nevedoucích polemik. Po třetí degustační sklence vše plyne znovu jak má. Zjitřené smysly odsouvají na vedlejší kolej bezpředmětné vnitřní monology a nastolují pořádek a harmonii. Užíváme si každou vteřinu. Každý závan větru v doznívajícím odpoledni na terase starého domu, ze kterého jde cítit historie i láska k tradici. Užíváme si každý lok vína, polykáme ho jako lektvar, rozpouštějící všechny pochyby, všechny ty trapné a nedefinovatelné úzkosti. 

“A jaký tady máte terrroir?”

Slečna se mírně usměje, podívá se na nás trochu pobaveně, čímž konečně splaskne její povýšený výraz nejhezčí barové tanečnice ve městě. Už je naše, celá, i s brejlema.

Nakonec, když si objednáme dva kartony vína, přidává k dobru ještě starší ročník Terrana, zrajícího v dubových sudech, vyzrálý do šťavnaté a excentrické osobitosti.

Co jsme všechno ochutnali? Z bílého vína lehkou Malvasii, jejíž jemná aromatika je podpořena překvapivou svěžestí a samozřejmě místní specialitu Vitovskou, v podání vinařství Kante, minerální a osvěžující. Červená vína jsou tvrdá, se štiplavou tříslovinou a křehkým tělem, pikantní kyselinka a zemitost mohou připomínat Pinot Noir. Bezbarvým hlasem, aniž by se na nás podívala, nám naše nová kamarádka vysvětluje, že pro ně není důležitá tělnatost, ale síla výrazu. A že je nutné jejich červená vína podávat lehce nachlazená. Samozřejmě. Jako kdyby prodávala sama sebe. Zprvu nepřístupná, po prvním ostýchavém, ale vášnivém loku zvláštní a pikantní, při druhé skleničce však padají všechny zábrany, kalhotky jsou dole a vy se hrnete celou silou svého Bytí do další zamilovanosti. Nejlepší je jejich Cuvée Ludovico, pojmenované po dědkovi, zakladateli vinařství.

Co je ale důležité a podstatné je, že si spolu s vínem odnášíme i tolik žádané a pro mne téměř posvátné doporučení na skvělé restaurace ve městě a okolí. Už žádné přehmaty a intuitivní a zbrklé návštěvy, jen kvalita, prověřená gurmety. Doporučení kvalitního vinaře, jenž má ve svém kraji váhu, je nenahraditelné, a jak budeme mít šanci zjistit také vždy plně uspokojující naše rozmazlené smysly nabubřelých gurmánů.

A už je tady ten syčák, Edi Kante postává v kanceláři, poznáme ho podle silných, upracovaných prstů a zářících očí. Neumí ani slovo anglicky, ale společně s naší milou společnicí na cestě do říše skvělých večeří, úporně přemýšlí a radí, jaký podnik ještě připsat na lísteček.

“Máte rádi západy slunce?” Signorina zvedne obočí a podívá se na nás s upřímnou laskavostí. 

Podíváme se na sebe. Usmějeme se. Kýveme hlavou jako keramičtí pejsci třesoucí se na parapetu v čínských restauracích. 

Na dnešní večer máme jasno. Máme plán. Máme zajištěnou budoucnost. Nasáváme klid z toho již vyřčeného smíru středomořského odpoledne. Jemně pofukuje a velký pes se zvedl, aby popošel o dva metry dál a znovu se svalil na matku zem.

 Je kolem páté odpoledne a našich prvních dvacet čtyři hodin v Terstu pomalu končí. Srdce se nám stále chvějí jako vrabci po letním dešti. Nevinně, přirozeně, natěšeně. 

Slečna vytáčí číslo trattorie  Bellariva a objednává poslední volný stůl. 

“A přijďte raději včas, ať vám ten západ neuteče.” 

“To jsme měli docela štěstí, co?” říkám přehnaně něžným tónem, neboť v tu chvíli cítím nebývalou vděčnost. “ Nebojte, budeme tam včas”

Rezervace přímo od vinaře už něco znamená. Vážíme si toho.

“A řekněte, že vás posílá Valentina.” Tak sláva. Kukla se proměnila v motýla s blankytnými křídly jménem Valentina.

Edi Kante, vinař mohutné postavy, s velkou hlavou a širokými ústy se s námi loučí, slečna v džínách a slušivé halence mi podává ruku. Je měkká, teplá, stisk má pevný. 

Loučíme se s uvědoměním, že i z tvrdého křemene se dají vykřesat jiskry. Že to co je zprvu hořké, může později chutnat jako med a že za nepřístupnou maskou Tersťana, zmítajícího se mezi středoevropskou uzavřeností a zádumčivostí a mezi jižanskou frivolností a spontaneitou, tepe jako ve všech zdravých lidských srdcích zájem o bližního svého. Že někdy je zajímavější, když lidé tají postupně, a že povrchní veselí a falešné úsměvy v nás většinou zanechají jen pocit jakéhosi sprostého podvodu. A tak sláva nedokonalosti, nevzbuzující okamžitý obdiv. Jen tam je opravdová osobitost, jen tam je zážitek z jinakosti, který v mondénních kulisách našich městských životů, stižených konformitou a uniformní roztomilosti, tolik postrádáme.

Loučíme se s blankytným tušením věcí příštích, jež se k nám vlévají ledabyle a v pravidelných rytmech jako mořský příliv. 

Dvacet čtyři hodin. To je sto patnáct tisíc srdečních tepů skrz které jsme do sebe, tedy do svého ducha, protože nic jiného vlastně neexistuje (vzpomínáte na Descartese?), nasáli miliony smyslových vjemů. Co si s nimi teď proboha počneme? Uložíme je hezky na hardware mysli a budeme s nimi mazlit tak dlouho dokud nezmizí pod nánosem dalším “báječných” zážitků? 

Jen se tím vším konejšíme, nebo má všechna ta krásná bezstarostnost i čarovnou moc transformace? Moře a slunce tu sílu má. Rozhovory s bližními svými, ve kterých je zapojeno i srdce, také. Mají ji však požitky jako jídlo, pití, nakupování, roztěkané bloumání dovolenkovým teritoriem?

 A chceme se transformovat? Vyvíjet? V co? V klidně tepající a nejuvolněnější sval ve vesmíru? Chceme cítit to všechno úžasné všechno kolem sebe nebo se alespoň na několik vteřin ocitnout v té jemné nadýchané buničině, blankytné a jemné, v tom okamžiku mezi nádechem a výdechem, v němž se cítíme tak naživu, že kdyby to trvalo o vteřinu déle rozprskli bychom se do celého vesmíru zkurveným štěstím?

Žhavíme, lidičky! Jste také nadržení na každý okamžik, který přijde? Na každou novou scenérii světa, na další kulisu našich životů, na každou novou tvář a nový hlas, který na své cestě za prožitkem nasajeme jako ústřici a rozdrtíme o patro až zbude jen jemná chuť člověčiny a nepatrný náznak čehosi, co se vzpírá všemu pojmenování. Jakými zážitky bohatneme a které nás vysávají? 

Z vinařství Edi Kante odjíždíme lehce stříklí, jak jinak, jako profesionální notorici se držíme zuby nehty Baudeleirovy pobídky v básni Opíjejte se!, a jako věrní příznivci středomořské diety jsme odhodláni během těchto čtyř svátečních dní nikdy zcela nevystřízlivět, ale zároveň si dávat velký pozor na to, abychom se neopili. Vždy jen lehce nakopnutí, ťukaneček za ťukanečkem, aby srdíčko tiše a spokojeně bručelo jako starý dobrý benzínový motor ve voze Mercedes Benz ze sedmdesátých let, doputujeme až k cílové pásce.

Jemný štěrk zaskřípe pod koly vozu. Pes zvedne hlavu snad aby se s námi rozloučil a dal nám svými velkými smutnými kukadly starého psiska unaveného životem své sbohem. Z velkého ořechu před domem spadne jeden hnědo žlutý list. Všechno je v procesu, čas, bez ohledu na naše chtění, postupuje vpřed skrz přírodní cykly zrození a zániku, naznačujíc nám škodolibě, že jsme jen prach. Roztroušená skleróza nakažlivého veselí, roztančené a krví napumpované nic tohoto světa, klečící před velkou porotou a žádající o trochu pozornosti.

K Terstu se blížíme přes městečko Opicina, znovu padáme do jeho chřtánu, znovu s pocitem obdarovaných poutníků nasáváme jemné podvečerní ševelení, vznášející se mezi pestrou směsicí zašlých baráků i vznosných budov a vonící mořem, kultivovanou vášní a ibiškem.

Znovu zapomínám, co jsem tím vším chtěl vlastně říct. Zbude pár obrázků z cest, několik útržků tváří, gest a hlasů, myšlenky a emoce prožité na cizích místech se skryjí na odvrácené straně měsíce, vyřčená slova spláchne příliv nových rozmarů mysli.

Zbude pár citátů z moudrých knih, jež mají schopnost drtit jistotu snílků a blouznivců, neboť jak praví náš klasik:

„A co tedy jsem? Myslící věc. Co to znamená? Věc pochybující, poznávající, tvrdící, popírající, chtějící, nechtějící, představující si a vnímající. Není to ovšem málo, jestliže to vše patří k mé podstatě.“

Je jen na nás nakolik tím vším rozšíříme a obohatíme své krajiny vnitřní, tak tajemné a nepoznatelné. Dej Bože, ať nám ty chvíle sváteční sametové pohody, jemně vibrující v prosluněných a prosolených tělech, vydrží co nejdéle a ať září do všednosti dní, které přijdou. Ano, to je to kouzlo, co my dokážeme! Cítit svátek duše i v obyčejné a stereotypem zvyku páchnoucí skutečnosti. A furt! A basta! More! Žhavíme!