Ve snaze prodloužit bezstarostný pocit letní rozmařilosti, nachytat posledních pár paprsků slunce, zmáčet své stárnoucí těla ve slané vodě a nechat ji prosáknout kůží až k srdci, sníst několik kilogramů čerstvých ryb a mořských plodů, v uličkách starého města se ztrácet a znovu nacházet, ve snaze oddálit zvíře jménem podzim o několik dní, jsme vyrazili do Terstu.

Volba byla jasná. Terst je naší domovinou, kde se cítíme celistvě, je tam kousek naší středoevropské duše a zároveň tam již dýchá středomořská atmosféra. A je to kousek. A jedenáct let tam žil James Joyce. A Josef Ressel z Chrudimi tam dělal lesníka. A…

Ne, nehodlám psát žádný bedekr, spíše jen myšlenkový záznam o místech, ve kterých se naše těla, mozky, srdce, duše ty čtyři dny potácela, jak vše zpracovávala naše mysl, naše nervy, naše srdce a možná také jak to vnímal náš duch, tedy to neviditelné cosi, co možná máme a možná taky ne. Pokusím se nezahlcovat vás řečí pojmů, technických údajů, čísel a zdlouhavých popisů. Pokusím se provést prostý zápis naší krátké a intenzivní cesty za jižním světlem. Ale i já mám své slabé chvilky a když hledím na krajiny vnější, na krásné a úžasné scenérie tak se někdy nechám svést na stezku vedoucí do krajin vnitřních. Návštěvou nových a nevšedních míst a přichází nové pohledy k sobě samému, odhalující skryté pocity a myšlenky. Dobře, budu se snažit být stručný i v tomhle ohledu.

Těch několik míst v Terstu a v jeho okolí, která jsme navštívili, můžete brát jako doporučení, ale nemusíte. Jednali jsme impulsivně a mechanicky, v té naší staré dobré úzkostné středoevropské snaze nasát za čtyři dny ve středomoří všechno, všechno. Ale víte jak to chodí – teprve subjektivní zážitek z určitého místa může zvýšit jeho důležitost nebo ho ponížit a odepsat ho na věky věků. Kolikrát už se mi stalo, že jsem navštívil atraktivní místa doporučovaná různými průvodci a zůstalo po nich jen pár fotek na hardwaru počítače, vve vzpomínkách se však propadlo někam do temného sklepa a pomalu je pokrývá prach. Je to také o zastavení se, o chvilkové vytržení z našeho moderního turistického stereotypu, kdy místo projdeme rychlostí šelmy, uchváceni snad jeho atraktivitou nepřestáváme mačkat spoušť a po pár minutách už jsme myšlenkami zase o kus dál. Jak rád bych si někdy uvařil třeba v Mykénách čaj(nebo lahev rumu) a strávil tam celé odpoledne četbou své oblíbené knihy. Uklidněná mysl vždy lépe nasaje to ono podivné zprofanované slovo, o kterém všichni víme, co znamená, ale málokdo jeho pravý smysl dokáže vycítit.

Jako tenkrát, když jsme po dvou hodinách přiletěli do Barcelony, za další hodinu už jsme vystupovali u Gaudího chrámu Sagrada Família a teď rychle, rychle!, zažívat ohromení, úžas z představivosti šíleného architekta. Kochat se na počkání. Nešlo to, byl to tenkrát kostel jako každý jiný, neboť jsem ve svém neurotickém krunýři, který jsem si z Prahy přivezl, nebyl schopný . Ani když jsme nakonec celý ten zpropadený kostel i se všemi věžemi dostali do objektivu, tak se nic nestalo. Žádný Zážitek. Nic. Šli jsme to spláchnout vermutem. To pomohlo.

Jindy ale kdesi v zcela bezvýznamném, zapomenutém zákoutí v Třešti, zcela uvolnění a ponořeni v magickou atmosféru místa, zakonzervujeme si v sobě zážitek, který trvá navěky. Takže jak jsem řekl, teprve subjektivním nazřením se pro nás stává místo zážitkem, vyšlehanou smetanou a nebo naopak nudnou, šedou kratochvílí. I u Niagarských vodopádů se můžete cítit na hovno.

Náš původní plán v Terstu byl koupat se a opalovat, koupat se a opalovat, koupat se a opalovat. Jak dlouho však vydržíte na pláži? Dvě hodiny. Pak už mysl začne spekulovat, jestli není v okolí něco zajímavého, co stojí za zhlédnutí, co by pro nás znamenalo další zážitek, jež zaznamenán na software naší mysli, může při zpětném vyvolání pamětí prohřát chmurné zimní úvahy o nesmrtelnosti brouka. “Pamatuješ jak jsme byli v tom kostelíčku na té skále a byl tam ten starý farář? To bylo krásný, že…?”. „A ten západ slunce!“ A hned člověk pookřeje, hned je mu na vteřinu líp na srdíčku, neboť ví, že dobré, krásné chvilky byly a jistojistě i budou. Původní plán padl jako vždy za oběť našemu zarytému zvyku nenechávat ležet napospas třpytící se kamínky, rozeseté kolem cest..

Ale pěkně od začátku.

Znáte to, přichází září, první žluté listy břízy se snášejí na chodníky města jako poslové chmurných podzimních plískanic a stále kratších dní a vy cítíte zvláštní smutek, jako při loučení s někým drahým, s někým milovaným..Ne! Chceme ještě devadesát šest hodin léto a basta! A chceme to TEĎ. My si to přece zasloužíme, jsme děti naší doby a je v naší moci, alespoň na chvíli zastavit čas. Jak to kdysi vyjádřil můj oblíbený středoevropan Hermann Hesse: „moje srdce snad ochoří, mám strašnou touhu po moři…“

Je pět hodin ráno a ve starém domě na Vysočině je chladno. Dnešní noc prozářil úplněk, jež do nás snad vlije sílu na osmihodinovou jízdu autem do města u Jaderského moře. V šedomodrém úsvitu trhám na zahradě pár jablek na cestu, je vlhká, vlezlá zima. Je nádherné, podzimní ráno a za pár hodin už si budeme užívat pozdní oběd daleko od zádumčivého srdce Evropy, daleko od stereotypu a všednosti našich životů, ve kterých se vše opakuje v pravidelných rytmech.

Z nedělního venkovského ticha se ztrácíme v šest hodin. Je světlo, nad oblými kopci vrchoviny vychází slunce. Krásný, temně rudý východ. Jak málo východů slunce jsem poslední dobou viděl, pomyslím si. Zapínám topení. Prosvištíme těch několik zbývajících kopců Vysočiny a už jsme v Brně. Za Bratislavou zahneme doprava na Vídeň, jak nám poradil náš bývalý premiér. Tam už na nás číhají stovky větrných mlýnů, jsme v Rakousku a diskutujeme o tom, proč i u nás jich není více a kolik energie vlastně vyprodukují a jaké jsou to monstra a cesta ubíhá rychle, jak by řekli Návštěvníci: žhavíme! Ve vzduchu již větřím, v představě si hýčkám silné a hořké espresso na první pumpě za slovinskou hranicí.

Cesta autem může být také zdlouhavá a nepříjemná. An die andere seite je to cesta, při které se k vám cíl přibližuje postupně, míjíte rozmanitou krajinu, připravujete se kilometr za kilometrem na to až spatříte své vysněné místo, tělo i mysl se transformují v jemný a vytříbený aparát, schppný vnímat krásy nových míst jemně a pomalu. Jemně a pomalu za sebou necháváte vlát svůj všední život, zbavujete se nepotřebných nervových vláken v odpadkových koších u benzínových stanic, opouštíte zajeté myšlení, krajina probíhající kolem vás je vašim průvodcem.

Přeměna vašeho všedního, stereotypního Já v v rozzářenou dovolenkovou bytost probíhá vláčně. Až z toho někdy bolí prdel.

Rakousko proletíme, aniž bychom si na benzínce dali leberwurst, jen kupujeme těsně před hranicemi se Slovinskem dálniční známku, dáme si jablko a buchtu od tety a frčíme dál. A dál. Slovinské hory nás vítají zamračeným pohledem. Slovinsko se táhne. Na začátku nás hory objímají jako tučná prsa slovanské ženy, čím déle to však trvá, tím více je její pevný mateřský stisk panovačnější a tísnivější. Konejší nás sice láskyplně, se vší krásou přírody, s nádhernými panoramaty, skalními výběžky Julských Alp a malebnými údolími, ale my se jako zlobivé a neposedné děti již celí třeseme a vrtíme touhou z něj vyklouznout. Nadechnout se z plných plic na mořském břehu, zalití laskavým sluncem, tančit se štíhlými, do bronzova opálenými lidmi tymiánový čardáš bezbřehého  veselí a rozpustilosti.

Další pahorky, další úchvatné tmavě zelené scenérie. Jsme na cestě šest hodin, neúnavně se prodíráme podmračenou slovanskou zemí až konečně spatříme dálniční ceduli s nápisem Trieste IT. Zkouším naladit italské rádio a ano je to tady. Zvučná, zpěvná italština nám vlévá do žil novou sílu a natěšeni na věci příští zbavujeme se posledních zbytků ospalosti.

A najednou je to tady. Přejíždíme poslední pahorky náhorní plošiny Karst, jež odděluje Slovinsko od Itálie a zároveň tvoří hranici mezi kontinentálním a středozemním klimatem. Klesáme. V dálce se před námi náhle objeví moře, jako přelud, jako, jako obrys vánočního dárku, zajiskří jako jezule na oltáří a hned zase zmizí. A za dalším kopci se znovu vynoří. Necháváme za sebou poslední slovinský mrak a koupeme se ve slunci. Během několika minut jízdy se ocitáme ve středomoří, na svazích roste vinná réva, cypřiše ční k nebi a vrývají nám do očí poselství o naší vysněné antické krajiny. Azurové nebe nad celým terstským zálivem. Ten se blýská a září a nenechává nás na pochybách, že jsme dorazili domů. Vítá nás. Po temné projížďce hornatou, kyprou, slovinskou krajinou je to jako přiměřená dávka héráku po několikadenní depresi. Otevíráme okýnka a lačně chlastáme středomořský vzduch. Jsme vyprahlí poutníci. And we laugh like soft mad children smug in the wooly cotton brains of infancy.

Příjezd do Terstu je úchvatný jako vždy. Pomalu sjíždíme z kopců Karstu až se před námi objeví celé město jako hlava krokodýla, spočívajícího na mořském břehu. Od obce Opicina padáme dolů serpentinami, přes tramvajové koleje u Obelisku, dolů a dolů kolem prvních domů městské zástavby mezi kterými se občas mihne průhled na moře. Je to jeden z nejhezčích příjezdů do města, co znám. Příjezd do Prahy po Nuselském mostě je taky fantastický. Těch věží a věžiček, vše úhledně naskládáno v údolí kolem Vltavy, tak malebně a úhledně jako v almaře dobré hospodyňky. Nebo příjezd do nočních Atén směrem od Korintu, kdy město sálá hřejivou živočišností a vlhkou vůní bílých květů není také k zahození.

A. je unesena a skoro piští radostí. Já jsem snad také unesen, ale jako tvrdé a nevzdělané hovado ze Slezska to na sobě nedávám znát. Sjíždíme  do centra a u hlavního nádraží zabočíme doprava na hlavní silnici vedoucí kolem moře. Míjíme přístavní mola, městský kanál a kousek za Piazza Unitá d Italia zahneme doleva a  vnoříme se do uliček starého města. Samozřejmě, parkování. Několikrát obkroužíme jako hladoví supi cíl naší cesty, abychom auto nakonec nechali napospas jakési žluté zóně. Nejprve najdeme kutloch a ubytujeme se a až potom se budeme trápit tak hnusnou věcí jako je hledání místa na zaparkování naší plechové nádhery.

Ztuhlí, ale také pěkně vyšponovaní (tenhle výraz mám od mého štamgasta Jardy, který vždy říká po pěti rumech a dvou kafích: „to se musím ještě vyšponovat dneska a poslat nějaké maily..“, koulí přitom strašně očima a kůži na tváři má tak napjatou tak jako by to myslel vážně),vystupujeme z auta, chce se nám na záchod, chceme kafe, chceme se rozběhnout přes celé město a začít řvát. Jako po každé delší cestě jsme v cizím prostředí trochu nervózní, ale již tušíme, skrz teplé paprsky slunce, opírající se nám do ztuhlých krků již vyhlížíme tu radostnou chvíli každého instantního cestovatele, kdy po osvěžující sprše spláchne prach z cest první skleničkou vína. a stane se znovu krásným a plnohodnotným členem lidské společnosti.

Naše apartmá je přímo na Piazza Sant’Antonio Nuovo, vcházíme na něj z postranní, zastíněné uličky a rázem jsme přímo zahlcení sluncem. Stojíme uprostřed proudu lidí, nikdo nás nevítá, jen obrovská bazilika, střežící konec náměstí, řady výstavních domů, městský kanál s parkujícími jachtami Canal Grande a moře. A rackové, se zájmem kroužící kolem kavárenských stolků.

“Jak se jmenuje ten kutloch?” nečekal jsem, že budeme bydlet v samotném centru, tvářím se asi napjatě, i když jsem šťastný.

“La Copula” opatrně odpovídá A. jako by tušila mou příjezdovou nervozitu.

“Tak to bude asi tady vedle toho kostela, co” usměju se na ni a racek svým řevem potvrdí naše znovu nalezené souznění.

Oba hledíme na impozantní pravoslavný chrám s velkými kopulemi, o kterém se později dočítáme, že patří srbské církvi a je zasvěcen svatému Spyridonovi. Jeho oficiální název je Church of Saint Spyridon. A celé čtyři dny to bude náš soused, heč!

 Dům hned vedle něj má to správné číslo. Je to starý dům. S vysokými stropy, se zlatou deskou, popsanou srbskými nápisy a visící hned u vchodu, se širokým, točitým schodištěm a miniaturním výtahem, pamatujícím jistě mého dědu, kdyby v Terstu někdy byl. Ale nebyl. Nejdál se dostal do Tater, ale když v sobotu na zábavě začal tančit, skončil až v neděli. Já nikdy netančil. Možná, že se v tom tanci dostal dál než do Terstu.

Zvoníme u těžkých dřevěných dveří ve čtvrtém patře. Ticho. Jen o poschodí níž se někdo loučí a je slyšet bouchnutí dveří. Krásně se rozléhá po schodišti, jako ozvěna starých časů. ale my chceme dovnitř! Je však doba oběda a my přijeli o jednu hodinu dříve, než jsme napsali na naší rezervaci. Tak zkusíme je trochu vyhrotit, ne, ženeme se sem takovou dálku…,co? Přijeli platící hosté, taliáni, haló! V telefonu se ozve se žena, její hlas předchází její podobu, tedy sytý a zvučný, drze sprostý jako z filmu, kde hraje hlavní roli Ciciollina, angličtina se silným italským přízvukem a tón, vysílající k mým podrážděným nervům jasný signál o tom, že RUŠÍM, KURVA.

A přichází spolu se silným noblesním parfémem i ona, lehce rozmrzelá čtyřicetiletá štíhlá bruneta s povýšeným italským pohledem. Připadáme si jako uličníci, když nám asi po třetí řekne, že ve zprávě bylo napsáno, že přijedeme až ve tři a teď jsou dvě. Ukazuje si na hodinky. Zrovna jsem byla na obědě víte?

Sakra ty flundro jedna přepudrovaná, my jsme zase deset hodin v autě, tak nám naval bez keců ten klíč a padej zpátky do trattorie. Ale to ne. Sklopíme zraky jako řádně vychované nesebejisté a frustrované ovce z východní Evropy a čekáme až se milostivá řádně pomstí za svůj zkažený oběd.

Teď ještě musíme podstoupit jakousi potupnou kontrolu kreditní karty, protože minulý týden tady byli nějací hosté a nezaplatili, víte?

Jen se udiveně usmíváme, unaveni, příliš natěšeni se na někoho zlobit nebo se s někým o něco handrkovat. Jsme v Terstu sakra, po tolika letech u moře, jsme nadržení na každý předmět, každého člověka, každou budovu, každý atom vzduchu, země i vody. A basta!

Štíhlá samice v upnutých šatech někomu telefonuje a dívá se na dva ubožáky odněkud z Tatarstánu, co se přijeli pokochat jejich krásným, nejkrásnějším městem. Kreditní karty jsou v pořádku, teď nám jistě, se vší upadlou latinskou pýchou ukáže apartmán. Prostornou šestimetrovou chodbou se skřípající dřevěnou podlahou jdeme k pokojíčku jako klícka s výhledem na náměstí. Čeká, že nám to vyrazí dech. Nic neříkáme, jen se usmíváme. Jako dva blbečci. Laurel a Hardy. Mám chuť udělat stojku. Stáhnout si kalhoty. Chytit ji za ty její macaté kozy a políbit ji. Cokoliv, jenom, aby se už přestala tvářit jako zámecká paní.

“Good? 

“Yes, very good” říká A. a milým kývnutím hlavy dává najevo, že se loučí, že už nic nepotřebujeme a že když už tu vyžilou taliánskou číču do konce pobytu neuvidíme, tak se nic nestane. Ale to ne, signora se rozhodne, že nám předvede svou chloubu, svoji moderní zbraň na přidrzlé turisty, signore e signori toto být kávovar na kapsle. Názorně krok za krokem vysvětluje přípravu kávy a my se necháváme strhnout, jako kdyby jsme ten zázračný stroj viděli poprvé v životě. Chvilku přemýšlím jestli ji mám chytnout pod krkem a ubalit ji jednu pořádnou českou facku, ale nakonec jen stojím a usmívám se podle scénáře. Těším se na kafe.

“dis is hír bekós i lajk espresso, you now?” vysvětluje nám ještě na rozloučenou, že kafe zadara je zde jen a jen její inovace a bonus navíc. Vážíme si toho, samozřejmě a jak později naše chuťové pohárky a srdeční pumpa poznají, kafe má fakt dobrý, lasice jedna taliánská.

Tak. Konečně sami.

Anet jde na záchod a hlásí mi, že z okna jsou kopule pravoslavného chrámu skoro na dosah. 

“Tak to si můžeme v noci povídat se svatým Spyridonem” říkám zasvěceně, položený v botách na posteli si vychutnávám kvalitní, tlustou matraci. Stačila minuta a již jsem si stačil najít informace o našem srbském sousedovi. Jasně, teď jsem ještě stále ponořen ve své roztěkané mysli, toužící po okamžité analýze všeho, co vidí, to až později, zhruba po dvaceti čtyř hodinách, začnu splývat s prostředím, uvolním se, nebudu pátrat. Řečeno spolu s Descartesem, řeč pojmů nahradí vnímání duchem. Počkat, nemělo to být s velkým D?

“A to byl zase kdo, ten Spyridon, něco jako Dionysos?”

“Asi jo, nějaký světec, co v mládí často pásl ovce, žil v roce 270 našeho letopočtu a pak se stal eremitou” dám si nohu přes nohu a pokračuji “no a ta ohromná bazilika na konci náměstí, je zasvěcena komu?” usměju se pod vousem a zkopnu si z nohou boty. Záplava informací mi z mozku vyplaví pár mililitrů dopaminu.

“Myslíš ten kostel, co vypadá vpředu jako Akropolis? A co je to vlastně eremita?“ Anet vykoukne z koupelny a řekne:

“A víš o tom, že tady mají posraný hajzl?” 

“Svatému Antonínovi”, melu si stále svou, “to je přece stejný svatý jako patron vesnice, odkud jsme ráno vyjeli, svatej Toník, he he, no a eremita to je něco, co se jednou stane ze mně až mně všichni budou už tolik srát, že už to nevydržím a uteču do nějaké přepychově zařízené jeskyně s velkou zásobou vína.”

“No jo, to je samej svatej a hajzl posranej”

“To by mě zajímalo, jestli to byla paní domácí.” zasměji se vlastnímu vtipu s jakýmsi morbidním úšklebkem, pohrobkem mých primitivních pudů.

Slyším spláchnutí a starou dobrou ruční práci štětky na hajzl, zvuk porcelánu a další spláchnutí.

“Tak to snad proboha ne!” Anet si pouští sprchu. Vstanu z postele a jdu k oknu. Vedle něj visí velké zrcadlo s ozdobným rámem. Zahlédnu v něm chlapa. Usměje se na mně.

Tak to je pěkné, pomyslím si v duchu, italská zralá samice s námi hovoří jako by seděla na nějakém pomyslném trůnu a sama má máslo na hlavě. Odpouštím ji, vždyť kdo jiný by měl ocenit krásu jejího města než my, děti Středozemě, věčně churavějící touhou po moři. Otevírám okna na náměstí. Lepší místo jsme si vybrat nemohli. Přímo dole pod okny je obdélníková kašna s blankytně modrou vodou. Kolem si hrají děti a voda padá z chrličů s uklidňujícím zvukem. Nakloním se do leva a vidím kanál a moře. Snažím se zaostřit do míst, kde tuším sochu Jamese Joyce. Marně. Je to moc daleko a možná se jeho zamyšlená postava, zakonzervovaná v čase do bronzové sochy, ztrácí v množství lidí procházejících po mostu přes kanál. Ohlédnu se napravo a opřu se o širokou oprýskanou římsu. Na konci náměstí se tyčí obrovské dórské sloupy neo klasicistního chrámu Svatého Antonína, na jehož rozlehlém kamenném schodišti posedává, postává několik lidí. Zhluboka se nadechnu. Začínají zvonit zvony.

Dovolená právě začala.

Ještě než začnu popisovat naše dovolenkové běsnění a řádění dovolím si malé intermezzo.

Ono se to lehce řekne užít si čtyři dny v Terstu. Ale co to vlastně znamená užít si to? Zahltit se zážitky, běhat z místa na místo, myslet stále na to, jak z daného okamžiku vydolovat co nejvíce…Nebo polaskat končící léto po opálené hebké kůži, potěšit své srdce středoevropským klimatem, zastavit – alespoň na chvíli – v žáru slunce svou neustále spekulující a ustrašenou mysl, vrátit se na těch pár dní sám k sobě a plnit pouze jedinou povinnost vůči světu – být?

Ono se to lehce řekne jen být a s pobavenou letargií sledovat okolní svět, s nasolenou kůží a srdcem rozechvělým nesmírností moře(ten pohled, který nám středoevropanům tak chybí), lenošit v kavárnách a na plážích, pohybovat se v okruhu jednoho kilometru kolem hotelu, nechat stranou všechny průvodce a informace o tom či onom, zkrátka ignorovat tu nekonečnou touhu po neustálém objevování nových a nových míst a místo toho objevovat stále nová a nová místa ve svém nitru.

Ono se to ale lehce řekne. Nikdy to nevydržíme a jsme jako urvaní z řetězu. Asi proto, že jsou to jen čtyři dny, pouhých 96 hodin a lenošit a koukat do blba můžem v důchodu na Vysočině.

A samozřejmě, pak je zde problém nečinnosti, u moderního západního člověka vlastně spíše stresující, neboť čím déle jsme vystaveni nicnedělání – fyzickému i myšlenkovému –  tím hlouběji se dostáváme k našim neurózám. A buďme k sobě upřímní. Každý nějakou máme. Vždyť někdy už se skoro ani neumíme vykadit, aniž bychom u toho nepožírali nějaké chuchvalce informací.

Kam se poděl ten stoický klid našich babiček, které proseděli celé odpoledne u okna nebo na lavičce před domem, kam se poděla vnitřní síla a harmonie čelit všem těm myšlenkám a pocitům, valících se na nás odkudsi z intergalaktické sféry naší bytosti?

Jako veskrze inteligentní, racionálně myslící lidé můžeme však ve všem najít zdravou míru. A tak na svých dovolených kolísáme na hraně lenošení a aktivity, snažíme se jedno vyvažovat druhým, jsme moderní a dynamičtí a jakmile se smyčka našeho vysněného filmu zasekne a my se nedejbože začneme nudit, hned vyletíme jako čertík z krabičky s dalším geniálním nápadem jak strávit čas, který má teprve nastat, hned zplodíme v naší roztěkané mysli plán na další zážitek.

Jsme děti své doby.

Zítra budu tím, co vybuduji dnes. Dnes jsem tím, co jsem vybudoval včera. James Joyce