27.srpna 2022

Den 8 | Deník z Cesty kolem světa

Vůbec nestíhám, jsem s psaním už tři týdny pozadu. V Kanadě to ještě celkem šlo, to jsem měl víceméně celou cestu naplánovanou včetně ubytování a autopůjčoven, ale pak to šlo celkem z kopce, netušil jsem, co to zabere času. Měl jsem ještě jakousi představu o Havaji, ale teď na Novém Zélandu jedu ze dne na den a vlastně se to docela přibližuje mému záměru “One way ticket” – co bude, bude. Ale nepředbíhejme.

Cesta z Hor do další destinace, kterou jsem si zvolil, abych nemusel překonávat nesmyslné vzdálenosti v jednom dni, jak to prý dělávají v Kanadě, byla opět úchvatná. Fotky vesměs nemám, řídil jsem.

Hory, údolí, hory a údolí. Výška kopců pomalu klesá. Poslední část před mým dnešním místem noclehu, Kamloops, prochází krajinou, jako vystřiženou z kovbojek jihu. Nízké kopce do nichž se zařezávají skály a údolím protéká už mírně zklidněná řeka. Zapadá slunce. Co více si můžeš přát?

Kamloops, překvapivě suché místo, jako někde ve Španělsku, akorát ta neskutečně široká řeka s množstvím vody je neklamným znamením, že to bude někde jinde. Že by Kanada? Na večeři ochutnávám místní pivo mnichovského typu a je překvapivě povedené, plná chuť, lekce hořké. Povídám si se servírkou a překvapí mě její odpověď na mou otázku, v jakém jazyce by se nejradši zdokonalila nebo který by se ráda naučila. Odpovídá že její rodný – pochází z Vancouver Island, takže jde o místní indiánský dialekt. Přijde mi to sympatické.

Už u večeře se ptám sám sebe, kdo to za mě všechno zapíše a jsem vděčný Anet, že mi na cestu věnovala zápasník. Vždycky trochu bojuji s tím nepřehlédnutelně ruským artem na přebalu, ale uklidňuje mě, že autor je rusko-americký umělec a ten dědeček s hodinami vypadá jako náš dědek, Máro. Tak už do postele, jsem spokojený, nadšený, tak ještě pár zápisků probrat fotky a nějaký ten lahvový Lagunitas, srdeční záležitost, IPA královna, až pak jsou všechny další. Jo a ještě jeden, no jasně, je mi skvěle.

A ráno ta kocovina. Takový ten mimózní pocit, který prostě nechceš mít, ale ono se s tím nic moc nedá dělat. Chuť na snídani minimální, počínající bolehlav… po snídani brufen a ještě se na chvíli natáhnout. Zase jsem to neodhadl, bičuji se.

Jdu to trošku rozchodit, malá procházka městem nemůže uškodit. Koukám, že hlavní ulice je zavřená pro dopravu, asi nějaký svátek. Lidé postávající a čekající na cosi. Vlaječky a vlajky – barevné, duhové. Pride parade. No tak jo, v Praze jsem to viděl pouze z povzdálí, ale samotný průvod ještě nikdy. Ok, tak proč se ho nezúčastnit v Kanadě. Jako divák to dám, na průvod nemám koule. Vlastně mám, to bude ten problém. Jo, je to hezký, alegorický vozy a tak, jako na 1. máje, akorát tihle to nedělají z donucení a lidi na ulici se baví.

§ Zase jsem šetřil a nekoupil si k tomu iPadu klávesnici – mohl jsem si ušetřit dost času s úpravou těch nekonečných překlepů…

Jdu se podívat k řece a jsem unešen. Široký tok tak, že to na první pohled připomíná spíše přehradu a ten klid a pohoda kolem. Dává se se mnou do řeči týpek s typickým americkým přízvukem odněkud ze středozápadu (dejme tomu), ze kterého se potom vyvrbí původem Pařížan, alespoň jak tvrdil, ale zapřísáhlý milovník Britské Kolumbie. Lidi tady milují zdejší přírodu a mají být na co pyšní. Ta diverzita je tu opravdu slušná – vyber si na co máš chuť … hory, kopce, velehory, skály, rokliny, bujná vegetace, subtropická vegetace, jezera, vinice …

Kanadsko – americká hranice, celkem rychlý, bezproblémový průjezd. Ujedu pár kilometrů a čumím, zírám, nevěřím. Po levé straně zahlédnu obrovskou horu přes půl obzoru a alespoň a do půli bílou. Není kde zastavit. Ještě jednou ji zahlédnu a to bylo naposledy. Celou cestu pak přemítám, jestli jsem to fakt viděl, nebo to byla fatamorgána…?