3. – 5. září 2022

Den 15 – 17 | Deník z Cesty kolem světa

San Francisco mám rád, je to moje srdeční záležitost. Vůbec poprvé jsem tam byl s bráchou. Původně jsem ho chtěl vzít do New Yorku, tak jsem mu odněkud tenkrát psal, ať koukne na letenky a on mi napsal, že mají výhodné letenky do San Francisca. No proč ne. Nejvíc mě dostal Golden Gate Bridge a okolí. Brácha dospával, tak jsem vyrazil sám pěšky, nádherný teplý slunečný den a Golden Gate, oceán, ty úžasný výhledy a vůně eukalyptů. Na to už snad nikdy nezapomenu. Ale zpět, skončili jsme v Seattle, večer před odletem.

Jdu spát a asi tak po hodině se budím, opět před odletem, a nemůžu dlouho zabrat. Budíček, balení, snídaně na pokoji z toho, co jsem si včera nabral, vstávám brzy. Cesta na letiště, déšť (tak přeci jen v Seattle zažívám déšť), benzinka, odevzdání auta na letišti (loučení po 14 dnech strávených spolu bylo velmi rychlé), fronta na odbavení asi na půl hodiny, nástup do letadla.

Sedím u okýnka, mám rád ty pohledy, klidně tak koukám celou cestu. A najednou klastrofobický záchvat. Totálka, normálně pocity vyděšení, zůžená realita, nazdar. Říkám si “Tohle už jsi zažil, to dáš. Kdyžtak ti dají nějaký prášek nebo co. Pak si vzpomínám, že se musím ukotvit v realitě, jsou to jen myšlenky a pocity, je třeba se zaměřit na to nejbližší, sedadlo přede mnou, cítit vlastní tělo, dech. Vzpomínám si, že mě to vlastně chytlo už i při odletu z Prahy. Malé letadlo, zastrčený u okýnka. No tak nic, asi končím se sezením u oken. Asi tak po pěti minutách už je to dobrý. No, tohle bych nikomu nepřál.

Letadlo se rozjíždí, ale nakonec je z toho jen projížďka po letišti a vracíme se ke gejtu (fakt nevím, jak se to řekne česky a doufám, že nijak). Podezření na možnou poruchu. No je to lepší, než to podcenit že… Asi 40 minut zpoždění a pak už letíme a ty nádherné výhledy – hory, řeky, mraky a nakonec San Francisko, které oblétáme, Golden Gate Bridge shora, mrakodrapy downtownu, Twin Peaks, Coit Tower … jo, jsem fascinován, unešen, nadšen!

Vystoupíš z letadla a jdeš rovnou ven. Fofr. Perfektní. Pak půjčovna, to už je na dýl, mám to rezervované, ale stejně, jako všichni ostatní, musím vystát frontu, která je tak na hodinu a víc. Jo vedle je Alamo, kde jsem si půjčoval auta dříve a je to bez čekání, ale s těmi cenami se asi zbláznili, to radši čekat lajnu s Thrifty. Ale co, tak si prostě výstrojím frontu, na tom přece není nic těžkého. Odbavuje mě příjemný týpek, všímám si, že je celkem utahaný, tak se ho ptám a říká, že je úplně vyřízený, včera makal do večera a dnes jede už od rána. Dostávám stříbrný Chevrolet Malibu, to jsem ještě neměl a vyrážím do Města, jak říkal San Francisku Jack Kerouac.

Hotel mám na okraji Čínské čtvrti, která je největší čínskou čtvrtí mimo asijský kontinent. A narodil se tam Bruce Lee, to je jasný ne? Hotel vypadá, že je snad úplně prázdný, jen na recepci dva mladí Číňané. A hustý autentický vjezd do garáží pod hotelem – železná brána a masivní betonový vjezd dolů. Snad tam je i ten výtah nahoru jak říkali. Pokoj je naprosto perfektní, totální oldschool. Úplně z toho sálá atmosféra beat generation! Starý nábytek, naprosto jednoduše vybavený, no na tom křesle beztak seděl Neal Cassidy. Pokoj je rohový, jedním oknem koukám na Little Italy a Beat Museum a z druhého do uličky s nápisem Welcome in China Town.

Šlofík.

Probouzím se, mám hlad, cítím se vyřízený. Bolí mě celý člověk.

Jdu na pozdní oběd naproti, k Italům. Loui’s Seafood & Grill. Předkrm, luxusní ústřice $2 za kus, trefil jsem se do happy hours. Rizoto z mořských plodů a vynikající kalifornské chardonnay. Ale bolí mě vše, jdu ven, prostě někam půjdu, kde to mám rád, krize, nevím, jestli to to tělo ještě vůbec dá a jak dlouho, mysl ho odrovnala neustálými strachy a obavami. Jdu po nábřeží a normálně se po cestě rozbrečím, jo dovolil jsem si to a ono to pomáhá, začínám se uvolňovat, jen za chůze utírám slzy spoza slunečních brýlí.

Na Pier 39 už je mi fajn, cítím se jako doma. Prolezu pár krámů, sehnal jsem krásný a hlavně praktický přívěšek na klíče se dvěmi důležitými udělátky. Kleště na nehty a otvírák na lahváče, a obrázek Golden Gate na něm! V dalším šopu skvělý tričko s Mostem, jak jinak že a líbí se mi jeden prsten, tak jsem se rozhodl, že už nebudu sám, že si vezmu San Francisco a beru i ten prsten. Zásnuby proběhly hladce, při západu slunce na Pier 39 s výhledem na Golden Gate, no řekněte, kdo to má… Skouknu ještě tuleně vedle, jo jsou tam a smrad jak v Zoo, nic se nezměnilo. Zamávám Coit Tower, kterou vidím i z okna pokoje jen tak mimochodem a jdu zpátky. Oslava v baru kousek od hotelu, příjemná barmanka, tak vyzkouším tři různá piva, vedle přisednou dvě holky, jedna z New Jersey, tam už jsem taky dlouho nebyl a druhá z Brazílie, co se prý včera vrátila z Prahy. Dělám si poznámku, že bych si měl na Havaji domluvit masáž. Borec na druhém konci baru pižlá burger umělohmotným nožem, no to mě dostalo.

Cestou na hotel mi to nedalo a stavil jsem se do liquor shopu pro sixpack a ještě na pokoji pak tři Lagunitas vypil. Pod okny na rohu křižovatky hráli až někdy přes půlnoc nějací borci jazz – úžasné, atmosféra k nezaplacení.

To už se ovšem nedá říct o ránu. Ty piva jsou sice jen po třetinkách, ale zato docela silný. No mám kocoura, jak z praku. Posouvám brunch z 10:45 na 11:45. Vypadá to skvěle, omeleta na asijský způsob s krevetami, zeleninou a já už nevím, čím vším. No není mi dobře, ale skoro celé jsem to do sebe dostal. Pak zpět na pokoj a musím do sebe hodit brufen. Hadr na hlavu a čekám, než to zabere a podařilo se mi i usnout. Ach, jak já se za to neměl rád! Jen jeden celý den v San Francisku a já si ho takhle poseru. No nic, co už. Takže nakonec vyrážím až ve 3 odpoledne, po cestě je slušná zácpa, pak zase problém s parkováním, všude plno. Nakonec jsem u Golden Gate až ve čtyři. 

Počasí je úžasný, slunečno, azuro. Jdu se kouknout na Marshall Beach a je to tam samý gay. Docela zajímavé. Hlavně aby mi nezavřeli gift shop u mostu, potřebuji nový přívěsek na klíče s mostem – tenhle už obnovuji pět let, taková tradice, rozbiju si svou zásobu a je jasný, že budu muset do San Franciska pro nové. Stihl jsem to a k tomu tam měli i keramické pero v barvě Mostu  a s logem. To se to bude psát! Zpátky k autu, přejíždím Most a jedu na vyhlídku na druhé straně. Z toho místa ještě fotky nemám. Před tunelem skrz kopec je docela slušná kolona a moc se to nehýbe a já nevím, že se čeká na ten jednosměrný tunel a k tomu ten kocour, no málem jsem to vzdal. Pak konečně vyhlídka, ale totálně narváno a není kde zaparkovat. Nakonec to dobře dopadlo, nádherný výhledy, západ slunce, jen tam foukal docela silný a studený vítr. Ale místo fakt hezký.

Po návratu na hotel se ptám Číňana na recepci na doporučení na autentickou čínskou restauraci. Je to kousek naproti a vážně autentický. Takový jako design 0, ale jídlo perfektní. Nemá to vůbec nic společného s jakoukoli čínskou restaurací v Česku. Myslím v chuti. Pak už jen procházka China Townem, přes Union Square, hlavní náměstí ve městě, dolů na Market Street, vše je při neděli večer celkem prázdné, a zpátky. Ještě pro jistotu Kerouac Alley kousek od hotelu, co kdybych to zítra už nestíhal. Tak a teď už jen dopít ty tři Lagunitas, co jsou snad poslední na hodně dlouhou dobu.

Ráno budíček v 6:10. Nějaká bába klape na dveře a něco hlásí, už si nepamatuju co, něco ve stylu “Budíček, vstávat!”. To je jak z pionýrského tábora, to nechceš. Vůbec netuším, jestli se spletli nebo co to jako mělo být. No pak jsem zas nemohl nějakou dobu usnout že.

Takže nakonec vstávám později než jsem chtěl, stíhám se akorát sbalit, žádná snídaně, žádná Kerouac Alley. OK, koupím něco na benzince, ještě musím dotankovat do plna. Nakonec hledám benzínku až těsně u letiště, ptám se u jedné, která je ovšem jen na plyn, mexického řidiče autobusu, jestli to je do mého auta a ten mě má nejspíš za idiota. Pak až mi to dojde, že gas a gas station je trochu rozdíl. Ta další, kam mě google pošle je zavřená, třetí už naštěstí vyšla, ale začíná to být závod s časem. Fronta na letišti nekonečná, ale jo stihl jsem to i s colou a nějakým croissantem. Další stanice Honolulu, Havaj.