Jsem na poště a čekám. Tiše sedím a celý se chvěji nedočkavostí. Cítím jak mi kdesi v útrobách vzniká chuť vydat ze sebe ječivý zvuk radosti, řinčivý jekot, jenž je schopen svými decibely v krátkém okamžiku rozpustit bázeň a nedefinovatelnou úzkost, objevující se náhle a neočekávaně jako hejno rorýsů, ve stárnoucím srdci unaveného městského člověka.

Jsem do ruda rozpálené kovové hovado cinkající jemně na nebeskou bránu. Mrtvolné ticho úřadu světélkuje nervozitou, jsme ubohá hovádka, opuštěná Bohem, pro něž je deset minut čekání bez vnějších impulsů nekonečným utrpením. Prohráli jsme a divoce u toho máváme křídly ve snaze udržet se nad mraky v krajině zalité sluncem. Ale nic není jisté jenom smrt smrt smrt,předpověděl již paranoidní spalovač mrtvol velevážený psychopat pan Kopfrkingl.

Dvě přepážky z pěti jsou obsazeny staršími ženami, zpocená čela a ustarané pohledy, je to stejné jako před třiceti lety, nikdy nebudou obsazeny všechny přepážky, aby fronta čekajících nervózních lidí ubíhala rychleji, nejsme přece na závodech. Kam byste furt pospíchali, lidičky. Vzadu, v chodbičce za přepážkami vidím přebíhat další zaměstnance  této úctyhodné instituce, která je jakožto nevýnosná odsouzena k zániku, k prodeji do soukromých rukou, do vlastnictví někoho, kdo konečně zvýší kvalitu nabízených služeb a nahradí opotřebované, zpocené tetky se staromódními účesy, pamatujícími Husáka,  kvalitními robotickými prodavači s výrobním číslem vytetovaným na krku, se smarturbonukleárními brýlemi a podkožním čipem, které budou schopny v jedné sekundě nadiktovat super výkonnému prodavači, co všechno musí, je povinen tomu ubožákovi na druhé straně přepážky prodat. Prodejní taktika se v mikro vteřině přizpůsobí oběti, robot zmáčkne tlačítko pod pultem a z neviditelných trysek, umístěných přímo naproti čichového ústrojí žadatele začne proudit plyn, vonící po šeříku a zahradním ovoci, přes chřípí vnikne do krve, mozku a nervových zakončení, aby jemným a zcela nepozorovaným způsobem změnil chování zákazníka ke prospěchu firmy.

Budou vědět, co všechno potřebujeme lépe než my sami, ihned se bezdrátově naladí na naše chytré telefony nebo hodinky nebo podkožní čipy a rázem budou mít přehled o všech našich nákupních touhách, o naší nespokojenosti, o našich radostech a my, chudáci, přešlapující se zmačkanou složenkou či dopisem v ruce budeme odcházet s uzavřenou životní pojistkou, s objednávkou na čističku vzduchu, s podepsanou investicí na ukrajinské burze, se zárukou levnější dovolené na příští léto nebo jen s čerstvou novinkou na trhu – termonukleárním sprejem chránící naše slizká a upocená těla před všemi viry na světě. Tolik lekce z futurologie.

Tak se podívejme, prohlédněme si tou naší k uzoufání nudnou a přepracovanou myslí, co všechno se může odehrát v mozkových neuronech, prý produkujících rozum, v deseti minutách čekání na poště.

U poslední přepážky vpravo stojí jakási Ukrajinka, hubená, asi čtyřicetiletá, zapálená pro nějakou transakci, se kterou ji naše hrdinná teta za pultem pomáhá. Už mi ta ruština či ukrajinština všude kolem leze na nervy, řekl mi v posledních dvaasedmdesáti hodinách asi pátý člověk. Jasně, pomáhat, ano, ale rozlézá se to tady jako švábi. Zakořeněná nevraživost vůči ruštině a ruskému přízvuku, ruskému ksichtu (ano jistě, jsou i lidé, kteří dokáží rozlišit ruský a ukrajinský jazyk a ruský a ukrajinský ksicht, ale těch je opravdu zoufale málo) je v nás vryta stejně jako provinciální škodolibost, pivní odevzdání nebo zatrpklý pocit ublíženosti. Neviditelně, jako vlhký a otrávený vzduch z mokřad se v širokých vrstvách naší společnosti šíří zhoubný nádor negativního myšlení, ten tak dobře známý postoj českého človíčka odporovat, bagatelizovat, vulgarizovat a shazovat vše, co přichází z jakýchsi vyšších, královských, ba téměř božských sfér a co je  jako bezmocné kolečko mašinérie neschopen náš truchlivý ubohý prototyp měšťáka ovlivnit a co je v jakékoliv okamžiku připraveno ho rozdrtit, smést z povrchu zemského, aniž by to pro další existenci obce, státu, země a planety mělo jakýkoliv význam.

Netvrdím, že se lidská masa ve všem mýlí a měla by vždy a za všech okolností souhlasit s oficiální propagandou v médiích, jež jsou již dávno zkorumpované mocí a bojem o čtenáře, ale spíše mi vadí ten typicky čecháčkovský protestantní prvoplánově rebelující postoj, a také zároveň bezhlavé přitakávání všemu, co se line ze zatuchlých mediálních brlohů. Obojí činíme bez toho tak namáhavého a nepříjemného kritického myšlení, vše odmítáme a přijímáme jen na základě našich primárních, k uzoufání nedokonalých a ve většině případů mučivých emocí.

Ale kde najít zdravou míru mezi svým individuálním názorem, po předchozí vnitřní polemice pečlivě vybroušeným a mezi pudovou nespokojeností, žahavou a kapající kolem sebe v bezmocném vzteku, jehož jedinou úlevou jsou jen další a další žejdlíky piva, tuny žrádla a nenasytná informační hltavost.

Ano, možná si protiřečím (but who fuck’in cares), ale jak jinak nalézt alespoň stopové množství pravdy, než zalézt do všech zavšivených brlohů mylšenke a pocitů, jak zahlédnout alespoň cíp pravdy, když kolem sebe nebudeme mlátit nalevo i napravo hlava nahlava a to ui zatu cenu, že bychom shořeli v plamenech vlastních bludů nebo nikdy nekončící eruptivní posedlosti smyslů.

Ano, stejně jako vy, i já také občas pocítím jakýsi pocit ničím nepodmíněné zloby a negativity, začínající jako škrábání v krku, přilétající zcela náhle jako skřehot rorýsů, pocit odporu proti všemu tomu svinstvu, co se na nás řítí ze všech stran a snaží se nám uloupit naši pohodičku, všichni ti rusáci, ukrajinci, číňané, němčouři, syřani, cigoši, všechny ty zasrané korporace se svou lživou a do detailu promyšlenou propagandou, všechny ty dobrácky se tvářící zpravodajské portály a nakonec také ti politování hodní směšní panáci z vládnoucí politické strany, klanící se bez špetky kritiky hnusnému monstru evropské unie a všemu tomu americkému šmejdu, také všichni ti sebejistí třicátníci s chytrýma hodinkama a perfektně rozplánovaným rozvrhem na příštích pět let, všichni ti turisté, sající bez úcty z pivního prsu našeho krásného kamenného města a tlačící se v upocených, přežraných davech v ulicích, které jsme již dávno opustili a vzhlížíme k nim už jen jako ke skanzenu vzpomínek; zkrátka a dobře –  je strašlivě snadné začít cítit hněv, kamkoliv se podívám, ke všemu, co mi nepoklonkuje, nesouhlasí s mou momentální náladou a nevzhlíží ke mně jako k Bohu, kterým jistojistě jsem. Tralala!

Pro člověka krásného nového světa je strašlivě snadné podlehnout neuróze post demokratického, virtuálního, emočně nevyrovnaného, seriálového, antidepresivy a celkovou přesyceností otráveného pseudosvěta záhadných polopravd, v němž nadšeně souhlasíme a adorujeme a hned zase nesouhlasíme, pochybujeme a myslíme až přehnaně kriticky ve snaze vránit svůj svět.. I ten můj, bratře?

Jak tenká je hranice mezi normalitou a šílenstvím? Je pravda ukrytá v křiku rorýsů nebo na internetu? A proč už zase lípa odkvétá, ještě než jsem se stačil nasytiti balsámem její nadpozemské vůně? A co si počnu až odletí rorýsi?

Budu je následovat až do vzdálených končin jižní Afriky? Ne, to nemohu, neboť nemám křídla a ani ďengi, a tak se raději zhroutím, zde v srdci Evropy, v duchovním centru světa.

Ale já se snažím, přátelé, tak moc se snažím. Vidět vše v jasném a pozitivním světle, kde není pravda vždy průzračně čistá a vyhovující našim momentálním potřebám, choutkám a touze po uspokojení, ale v němž nechybí ochota naslouchat, odvaha měnit svůj názor a pokora nahlížet na vše se soucitem, střízlivým humorem a jasným vědomím toho, že jsme všichni na stejné lodi. Že všichni máme své mozky obalené kůží, srdce, močové měchýře, žaludky, sexuální orgány, potní žlázy, oči, zuby a jazyk, nervy, tepny, střeva, šlachy, to všechno a ještě více, ale co je to více, jenom pudy, rozum, marnotratné ego nebo snad duše, duše, duše?!

Na druhou stranu se nám říká, že v určitém dějinně osudovém okamžiku se musíme rozhodnout, na jakou stranu se přidáme. Koho podpoříme svými myšlenkami, emocemi, jednáním.Jsme demokraté nebo tyrani? Jsme lhostejní flákači nebo zodpovědní, slušní občané? Protože když stojíme uprostřed proudu, jsme společensky neužiteční a kdo není pro je vlastně proti. Pro co? Proti čemu? Jaké jsou tedy naše hodnoty, kromě materiálního pohodlí a čím dál tím prchavějšího pocitu štěstí? Stačí nám stále ty staré, obnošené hadry Thomase Jeffersona jako je právo na život, svobodu a sledování osobního štěstí? Nebo chceme víc, protože VŠECHNO už dávno nestačí, což věděl i Silvio Berlusconi. A proč je kolem mne stále víc a víc lidských bytostí, podobných vyhořelým pochodním, neschopných dál sledovat číhátko na konci prutu, které je ve vteřině pobídne k záseku, k akci, k prudkému výpadu směrem k vyššímu zisku, k adrenalinovému vzepjetí svých drahocenných životních sil, naprosto vyčerpaných a marnotratně utracených ve prospěch těch, co už odpradávna porcují prase v uzavřených, klimatizovaných místnostech, ve vysokohorských líhních úspěchu a bohatství inhalují kyslík a popojíždějí se sklenkou šampaňského od monitoru k monitoru, aby se labužnicky kochali vzrůstající křivkou ziskovosti všeho? 

Lze souhlasit s Kazatelem, že vše je marnost a honba za větrem?

Vyplnila se moudrá proroctví již výše zmíněného Thomase Jeffersona?

„Američanům předpovídám budoucí štěstí, pokud se jim podaří zabránit vládě, aby plýtvala prací lidí pod záminkou, že se o ně stará.“

A nebo:

„Až budeme natlačeni jeden na druhého ve velkoměstech jako v Evropě, budeme také zkažení jako v Evropě.“

No, jo, jsou to všechno kecy, záleží přece na.. na čem kurva vlastně záleží? Jo, už vím, mít stálý přísun šampaňského…!

V hlavě to dál třaská jako v elektrickém dynamu, jeden výboj za druhým, každý trvá setinu vteřiny a je schopný obletět celou zeměkouli, celý vesmír , vrátit se a vrazit do srdce dýku bolesti či radosti. Deset minut. Další pohled na tabuli s čísly.

No dobře, ale co ti všichni rusáci, žluťáci, šmejdi arabáci, co nám chtějí ukrást naše pohodlíčko, strhnout z nás hebkou pokrývku a rozfoukat zahnívající pšouky z každodenní konzumace masa, z chlastu, z těch všech nádherných pocitů, které skýtá nákup na internetu, z našeho dobrého svědomí a humanismu, z našich demokratických zásad, jež jsem rozhodnuti bránit do roztrhání těla…tedy jen pokud nám z toho tečou prachy, dokud je škvára, dokud se to točí, dokud tu sličnou dívku s umělými prsy a jemným chmýřím na ohanbí, zvanou demokracie,  nevyšukáme z podoby, nevysajeme z ní všechnu krásu, ušlechtilost, duševní bohatství, dokud se dosyta nepokocháme její hebkou kůží a smyslnými rty, její přepychovou vůní a nevysajeme z ní všechny ty dobré šťávy, nastřádané v v tisících inkarnacích a zářící neochvějnou pravdou a moudrostí na všechny vnímavé jedince po celé věky. Pak ji však, použitou, shrbenou, starou, smrdutou a nemohoucí, prodáme prvnímu méně kultivovanému chudákovi, kterého potkáme na své cestě za stále větším blahobytem,  za pytel měďáků, trochu ji našminkujeme, navoníme pudrem od Versace, oblečeme její scvrklé tělo do módního oblečení a vyšleme jako strašáka a vyslance svých hodnot na východ. Možná i na jih. 

Svoboda, rovnost, bratrství, vy volové. Kupujte, dámy a pánové! Svoboda na prodej! Za výhodnou cenu! Hodiny a hodiny zážitků a hýření, svobody a blaženosti za duši ubíjející dřinu v korporátních institucích! Za nelítostný konkurenční boj v podnikání! Neváhejte! Hnusný a nepotřebný šmejd za akční cenu. Hej bratře z paneláku a pracující ve slévárnách jsem si jist, že i ty jsi ctitelem našich demokratických hodnot a znáš podstatu Jeffersonova učení, který řekl: “Přísahal jsem věčné nepřátelství vůči všem formám tyranie lidského ducha.” Ale hodnoty Jeffersonovské demokracie byly dávno zkomoleny, stejně jako bylo přetvořeno čisté poselství lásky učitele z Nazaretu v mocichtivé a zvrhlé společenství zkorumpovaných kněží, ano, stejně surově, zvrhle a drze bylo to opravdové prvotní pojetí svobody a nezadatelného práva na štěstí každého člověka na zemi, vzniklé ve velké Americe, znásilněno morálním úpadkem.

 Moc vychází z hlavně pušky. Dnes již spíše z obrazovek informačních portálů. Ze šťavnaté a neodolatelné nabídky supermarketu. Nebo snad z rozesmátých dětských rtů? Z lesa a od dobrých víl? Z mediálních dramatů, jenž dokážou zkušeným hlasem svůdníka navodit pocit opravdovosti? Z napojení na obchodní kanály, vznikající rozséváním uschlých semen demokracie v méně kultivovaných končinách svěra? Z obcování s lidskými dušemi, ze spirituálních praktik a marketingového žonglérství,  schopného měnit lidské chování, potřeby, přání, touhy, schopného deformovat vnímání života z Bohem darované svatosti v nekonečný běh za dalším okamžikem, v šílený a nikdy nekončící myšlenkový maratón.

Je to samopohyb naší civilizace, je v tom všem záhadném, sebedestruktivním chování naší civilizace ukryt povel k transformaci, jak s oblibou říkají esoterici? Nevím, jen sleduji lidi kolem sebe, chudé i bohaté, krásné i ošklivé, moudré, chytré i hloupé, ty nadané i ztroskotance, ty šťastné i ty nešťastné. Sleduji dokonce i své hnusné, nebezpečné myšlenky. Abrakadabra.

Roužím po katarzi, chci očistit své vnímání skutečnosti návalem hněvu, bezmyšlenkovitého, primárního a hříšného. Pojdtě bratři, ulevíme si společně mocným pšoukem stokilového černého bastarda, který přišel, aby trestal a usekal hlavy všech, co si to zaslouží, tedy všech a potom spáchal obřadní harakiri, obklopen zakrvácenými mrtvolami svých strachů, morálních poklesků, ubohosti a falešného požitkářského veselí.

Paranoidní bláboly říkáte? No a? Máte pro mne něco lepšího, nějakou žhavou, dráždivou informaci? Nabídku akcií Čezu? Nebo snad pobídku, že když nechám ležet na termínovaném vkladu miliardu, tak mi to ročně vygeneruje čtyři sta miliónů. Stačilo by to? Nebo, že zrovna v těchto dnech se již chystají první konečně “demokratické” dodávky stlačeného plynu a já zase stojím opodál? Na lavičce pod obrovskou lípou sedí nějaká socka a cucá pivo. Jeho království zřejmě není z tohoto světa. V hustém listoví našeho národního stromu se divokým křikem honí dva holubi. Na kočičí hlavy našeho starého města se rozplesklo šedobílé hovno a procházející dítě, jemuž stále ještě nebeské království jistojistě patří, líže s blaženým zaujetím zmrzlinu. 

Troufám si tvrdit, že se ke mně pomalu, ale jistě blíží mocná chapadla iracionálních pocitů, třaskavé výbuchy neseriózních myšlenek a dunivý zvuk tamtamů, ohlašujících příchod Belzebuba. Je to jako chraplavé brekeke, linoucí se z temné hladiny rybníka, ozářeného nadpřirozeným svitem luny.