8.9.2022

Den 20 | Deník z Cesty kolem světa

Už po několikáté si ve výtahu uvědomuji, že Honolulu je vlastně takové odcizené město. Přátelské přivítání člověka v rámci hotelu čeká jen na recepci a v garáži, i když upřímně, personál je odevšad z celého světa, jen ne z Havaje. Alespoň tedy v hotelu, jako třeba u snídaně nebo ve výtahu, jsem zvyklý pozdravit a v pevninské části Států to většinou bývá standard slušnosti, ale tady jak tak koukám, se to moc nenosí. Ta havajská vřelost se někam vytratila nejspíš pod náporem turistů. Tak co vlastně je ta Havaj v moderním konzumním světě? Selfíčko na instagram a je to, byl jsem tam! Tohle?

No nic, sedám do káry, pěkně bez střechy a tradá, dnes mám v plánu návštěvu Kualoa Ranch, což je takový soukromý přírodní park, kde se natáčelo množství filmů jako Jurský park, Jumamji, Kong: Ostrov lebek a další. Těším se, vybral jsem si z nabídky různých expedicí tu s názvem Jungle Expedition Tour. Cestou k horám, kterými musím projet začíná pršet, tak zvažuji, jestli mám zastavit a zatáhnout střechu, ale neprší moc a zatím jsem v suchu, tak to odkládám. Po chvíli se dává do vytrvalejšího deště, ale překvapivě jsem pořád v suchu, aerodynamika vytváří za čelním sklem takovou suchou kapsu a je to příjemný, musím říct. Kolem déšť, uvnitř sucho a mě ovívá proudící svěží a vlhký vzduch. Cesta proráží džunglí plné zeleně v centrální části ostrova a za chvíli se vynořují nádherné vyhlídky dolů do údolí s oceánem na pozadí.

Kualoa Ranch je v krásně zelené části ostrova, na úpatí příkrých kopců, jen kousek od oceánu. Velké parkoviště, zázemí s toaletami, gift shopem a restaurací, všude spousta lidí, kolem se pasou koně a stejně jako opodál čekající upravené Fordky se těší, až budou moci vyrazit na cestu. Na odjezd se čeká na zastávce, jak vystřižené z westernu a za chvíli již přijíždí jeden z poblíž zaparkovaných Fordů F 350. Je to takový velký pick-up, který má na korbě připevněné sedačky pro 16 lidí a plátěnou stříšku proti slunci a dešti. Oldschool jako ze seriálu M*A*S*H. Řidič je příjemný mladý týpek se smyslem pro humor, celou cestu nás bezpečně veze cestou necestou a z repráků informuje o historii i přírodě a upozorňuje na místa, kde se natáčely zmiňované filmy. A když umlkne, aby se mohl věnovat leckdy krkolomné cestě, pouští starý dobrý rock a blues. Ptám se ho pak na jedné zastávce, jestli je to standardní mix pro průvodce  a říká, že ne, že je to jeho vlastní. Jj dobrá hudba, je zkrátka dobrá hudba a čas na tom nic nezmění, dobrá hudba zkrátka nestárne. Zastavujeme se u soch a přístřešků z filmu Jumanji, posloucháme pikantní historky z natáčení s nádherným výhledem dolů do údolí, už jsme dost vysoko. Pak zas naskočit na korbu a jedeme dál. Cestou potkáváme jinou výpravu na koních a jinde zase další pick-up. V jednom místě pak parkujeme a vydáváme se džunglí pěšky směrem nahoru. Tak konečně uprostřed džungle – slunce, vlhkost, množství nepřeberných vůní a barev, zpěv ptáků, cvrlikání hmyzu. Dostáváme se na takové sedlo s výhledem na široké okolí a je to úžasný. Zelené kopce kolem nás plné bující vegetace a výhled dolů na třpytící se oceán, hrající všemi odstíny modré, s pár ostrůvky koupajícími se v jeho náruči. Povídám si s holkami, takové veselé usměvavé afroameričanky kyprých tvarů, o životě, počasí a cestování. Už ani nevím, odkud přesně byly, jen jedna vím, že pocházela z Kentucky a nyní žije v Michiganu. Scházíme dolů, nasedáme do auta a pokračujeme v krasojízdě. Připadám si jako by mě nějaké kostky hodily fakt rovnou do Jumanji, ještě že ta kára má pásy, a jen čekám, kdy nasedne Dwayne. Po chvilce projíždíme kolem stromu s plody velikosti a tvaru ananasu. Není to ovšem ananas stromový, je to druh pandánu, což jsou tropické rostliny s všestranným použitím – například se z nich dělají různé nádoby nebo se používá ke tkaní látek. Hluboko v pralese míjíme torzo vrtulníku z filmu Kong: Ostrov lebek a za chvíli už na nás dotírají ještěři z Jurského parku, ale šlápneme na to a zdárně projíždíme branou ven. Krávy válející se za branou Jurského parku pod stromy v husté trávě, už jsou neškodné a telátka rozkošná. Tráva po pás ve stínu stromů s rozložitými korunami a ranč. Konec, vystupovat.

V bistru na ranči si kupuji výborný sendvič s rybou a hlavně pořádný kafe. Konečně. Na parkovišti mě ještě zaujala zvláštní volavka (cattle egret), celá bílá, s napjatým dlouhým krkem, oranžovým zobákem a oranžovým čírem od temene hlavy až do půli krku. No nic, úžasný místo, skvělé zážitky a teď je čas vyrazit zase dál, takže střechu dolů a jedem, kousek po pobřeží mám v plánu navštívit budhistický chrám.

Krátká projížďka kolem pobřeží, cestu lemuje bohatá bující vegetace a odevšad se line množství vůní. Dost rozdílný pohled i pocit oproti jižním části ostrova, vlastně jakoby se člověk ocitl na jiném ostrově. Přijíždím do Valley of Temples, příznačně pojmenovaném údolí na úpatí kopců, kde po cestě míjím dva moderní chrámy s upravenými pozemky kolem a trávou jako na golfovém hřišti. Na konci ulice parkuji a od klenutého můstku přes menší říčku na konci parkoviště se mi otevírá nádherný pohled na scenérii, které dominuje dřevěný buddhistický chrám Byodo-In v japonském stylu, v popředí úhledné jezírko s přísně upravenou trávou kolem a prudce stoupající zalesněné svahy na pozadí. Chvilku pozoruji, jak lidé pomocí beranidla rozeznívají velký zvon před chrámem a pak si to jdu taky zkusit. BUM! BUM! Hluboký dunivý zvuk doznívající až někde v nezmapovaných hlubinách duše. V blízkosti stavby jsou citlivě zasazeny různé tropické rostliny, v potoce plavou hejna zlatých rybek, všude vládne přirozený a až hmatatelný klid a pohoda. Zouvám se a vstupuji do chrámu se sochou sedícího Buddhy. Požádal jsem paní, očividně zaměstnankyni, aby mě se sochou vyfotila a chvíli si povídáme. Říká, že vlastně dělá vzadu a dozvídám se, že chrám je v podstatě hřbitov. Černá labuť plující vznešeně v malém jezírku za chrámem, přidává místu cosi tajemného, nevyřčeného.

Cestou zpátky sedlem mezi kopci odbočuji na vedlejší cestu, která vede na vyhlídku Nu’uanu Pali. Asfaltka v džungli, parkoviště na konci a výhled pro bohy. Pohled dolů do zeleného údolí, na pozadí oceán, po stranách vlevo i vpravo strmé kopce obrostlé zelenou vegetací. Toho se nelze plně nabažit. Cestou zpátky při vjezdu na dálnici mi to prostě nedá a sešlápnu pedál plynu, ozve se přísný řev, šelma se probudila, a auto vystartuje bez pardonu kupředu. Tady není tolik prostoru, jako v Utahu, kde se nemusíš bát, že za rohem bude stát patrola a tak díky i za těch pár desítek vteřin rozkoše.

Jak už jsem se zmínil, pár kámošů, se kterýma se dá trochu pokecat mám v garáži. Amil pochází z Filipín a je to sympaťák s odbarvenými vlasy, který mi klade na srdce, abych na něj nezapomněl. Slibuji, že nezapomenu. Povídali jsme si spolu o obyčejném životě, o životě na Havaji a na Filipínách, o běžných lidských snech a přáních. Small things, malé věci, ze kterých se život skládá. Kdo nevidí malé věci, kdo si je neumí vychutnat, jen klouže po povrchu, jakoby chodil slepý po Zemi, netušíc, že může vidět. Druhý kámoš pochází z Kalifornie a tak se zase dozvídám, jak ta báječná vysněná země pomalu, ale vytrvale vysychá. Je zajímavé sledovat, jak lidé v různých částech světa zaznamenávají změny klimatu, jak to na ně působí, jak to vidí. Ty změny už jsou natolik viditelné, že už snad jen blázen tvrdí, že se nic neděje. Obyčejní lidé si to dovolit nemůžou. To zjištění v sobě nese semínko naděje. S klukama z garáží se zdravíme zásadně shakou – palec a malíček ven, prostřední prsty sevřené, vždyť to znáš. Tady v garážích to je čistá Havaj, mahalo bro!

Nic, vyjedu výtahem nahoru, na pokoji odzátkuji lahváče a spláchnu žízeň. Plavky, kšiltovka s nápisem Seattle, sluneční brýle, žabky. Na recepci vyzvedávám plážový ručník, šup s ním kolem ramen a tradá na pláž. Jako doma, stará dobrá Waikiki Beach, najdu si volný místo, roztáhnu ručník, zkouknu zadky a další krásy v okolí a chvilku se sluním. Fajn, už jsem tak akorát upečený, tak teď do vody a když se teda ještě neumím ladně vznášet na prkně, tak se alespoň ladně vznáším jen tak na hladině bez prkna. Zpátky na pláž a ta moje finta s koukáním se na svět naruby – na záda, zaklonit hlavu se seš tam. Úžasný, doporučuji!

Honolulu, v překladu z havajštiny klidný přístav, je hlavní město amerického státu Havaj a zároveň nejjižnější a nejzápadnější velké město USA, které leží na jihovýchodním pobřeží ostrova O’ahu. Ze známých osobností pochází z Honolulu např. Barrack Obama, Bruno Mars, Nicole Kidman nebo Nicole Scherzinger z kapely Pussycat Dolls. Samotné město má kolem 350 tis. obyvatel, ovšem metropolitní oblast čítá kolem 1 mil. obyvatel. Více na Wikipedia

Dnes je prací den. Prádelna na hotelu není a využít to jako službu, to už je fakt levnější si koupit nový hadry. Ale o pár bloků dál je veřejná – laundromat, takže hážu přes ramenu zelený vak na použité prádlo s antibakteriální úpravou, který jsem si za 500 kaček koupil ještě v Čechách na e-shopu a vyrážím za novým dobrodružstvím. V prádelně se ptám týpka, co láduje pračku vedle, na nějaký detail k praní, vypadá zkušeně. Poradí mi, zapnu pračku a dáme se do řeči. Je to takový normální Amík, tak kolem padesátky a dělá ajťáka pro americký úřad. Zajímavý je, že jeho práce sestává z cestování po pobočkách po celém světě. Už asi dvacet let. Dost možná sen nejednoho cestovatele. Má to svoje klady i omezení, viděl už pořádný kus světa a nemusí na to šetřit, žije ovšem bez rodiny, ale sak sám říká, jemu to vyhovuje. Prý se nemusí s nikým příliš hádat a když to  ve vztahu přestane fungovat, tak jde prostě dál. Namítám, že pak možná tomu vztahu chybí hloubka, je to zajímavé téma, tak to probíráme ze všech stran. Cestování si ale rozhodně užije, za pár dní letí do Japonska a pak do Řecka. Říká, že Japonsko má nejraději. Zaujala mě informace, že v Japonsku, tuším, že mluvil o Tokiu, se v létě pere ve studené vodě. Důvod je jednoduchý, Tokio je obrovské, což se týká i spotřeby elektřiny a v létě má přednost klimatizace.

Po chvíli se tam nahrne týpek s obrovským kufrem, jakoby snad cestoval na jinou planetu a nemá drobný, tak se ptá, jestli si to tam může nechat, zda mu to pohlídáme a jde si rozměnit naproti. Po chvíli se vrátí, kufr naštěstí nevybouchl, a zjišťuje, že má málo. Tak znovu. Ani tentokrát to nevybouchlo. Mihnou se tam dokonce dva češi, nějaký pár. Z chvíli nakráčí nějaká Němka, tak kolem čtyřiceti a sežere jí to mince. Ta se ovšem nemíní vzdát. Bouchá, třese, přemlouvá, nadává, no nevím, jestli to zabere. Paní je ovšem houževnatá.

V mezičase si odskočím na bowl, ve frontě potkávám vojáka, tak si chvilku dáváme vzájemně přednost („Ty jdi první.“, „Ne děkuji, jdi ty.“…), vzpomínám si, že se mi to už jednou stalo s Jiřím Macháčkem v Nudli na Andělu. Prohodíme pár slov, ptá se odkud jsem, říkám, že z Prahy a on, že sloužil v Norimberku a v Praze párkrát byl. Pochválí krásy města i děvčat a dobrý pivo. A vida, další zaměstnání, kde se dá vidět kus světa.

Vracím se do laundromatu, přehodím věci do sušičky a je tam hrozný vedro, tak říkám svému novému kámošovi, že jdu ven. Skočím vedle na food court, kde mají i regulérní bar, jak jsem si posledně všiml. Stojím u baru, holka vedle se ptá, zda se vracím pro telefon. Říkám, že ne, že jdu jen na pivo, tak chvilku klábosíme, pak před ní postaví kýbl, ale jakože fakt plastový kýbl, s pivem, které má dokonce i pořádnou pěnu, což se ve státech nenosí. Vezme kýbl do náruči, rozloučí se a odchází. Obrátím do sebe pivo a jdu taky. Prádlo už je suchý, kámoš zmizel, tak jdu zpátky na hotel. Stavuji se ještě do liquor shopu a koukám, že tam mají místní Longboard sixpack o 4 babky dražší než v tom shopu před hotelem., což je slušných cca 30% navíc. Tady se vyplatí koukat na ceny.