31. srpna – 3. září 2022

Den 12 – 15 | Deník z Cesty kolem světa

Skok v čase. Thajsko, Phuket, 16. října. Záplavy. Odříznut na hotelu. Říkal jsem si před cestou, že se budu určitě nudit, že budu potřebovat knížku.. Ale realita je úplně jinde, je to na plný úvazek a čas nazbyt rozhodně nemám. Naopak. Nestíhám psát ani svůj ruční poznámkový deník. Říkal jsem si, že bych potřeboval na pár dní nějaké klidné místo, relax, kde bych měl čas i na psaní. Ale když je hezky, tak stejně chceš něco vidět, zažít, mluvit s lidmi, pak si zas musíš připravit  program na další den, nastudovat to, vybrat hotel, restauraci, dopravu. A psát? To je většinou na pár hodin – klidně třeba pět za večer. Poznámky do deníku a jeden článek na web s fotkami, které musíš vybrat, korekce, kolikrát se sekne WiFi, takže znovu… A tak to Vesmír zařídil takto. Takže kde jsme to skončili?

Jo, už vím, opouštím Kanadu… Tak a teď jednoduše zkopíruji jeden odstavec, který jsem omylem vpašoval do jedné z předchozích kapitol. 

Cesta z Vancouver do Seattle. Kanadsko – americká hranice, celkem rychlý, bezproblémový průjezd. Pocit jako bych se vracel domů. Ujedu pár kilometrů a čumím, zírám, nevěřím. Po levé straně zahlédnu obrovskou horu přes půl obzoru a alespoň tak do půlky bílou. Není kde zastavit. Ještě jednou ji zahlédnu a to bylo naposledy. Celou cestu pak přemítám, jestli jsem to fakt viděl, nebo to byla fatamorgána…? (Mount Baker 3287 m.n.m.)

Vjíždím do Seattle, centrum, hotel schoulený mezi mrakodrapy, o kousek dál ční Space Needle. Úplně jiný město, čistota, pocit bezpečí. Vytipuji si, jak jinak, japonskou restauraci. Cestou protínám i ty drsnější ulice, ale teď už to v celkovém kontrastu nevypadá tak zle. UMI Saké Haus – naprosto perfektní atmosféra, vynikající sushi i sashimi a výborná vína. Sedím na baru, přede mnou prosklený pult s proviantem, krásné, svěží, čerstvé. Yep, tohle byl slušný podnik.

Procházka pěšky ke Space Needle, po cestě koukám fascinovaně na místní nadzemní dráhu, vypadá to skvěle – tady se mi najednou líbí. A už jsem před věži a je před západem slunce, tak to jdu na to! Ty pohledy z výšky, budu se opakovat, ale prostě to musíš zažít. A několikrát. Dokola. Pohled na celý Settle, záliv i hory na opačné straně. Zapadající slunce za horami. Po cestě zpět jsem objevil liquer shop, ve kterém měli Lagunitas, moje nejoblíbenější pivo typu IPA. Co chceš víc…

Takové ty dny, kdy člověk vstane z postele tou druhou nohou… Snídaně. No musím vypadat jako jelito, ani jídlo si neumím ohřát v mikrovlnce. Rvu to tam i s krabicí. Ještě že je vedle mě zase jeden anděl. Krabici vyhodit, igelit na misce s těstovinami propíchat vidličkou, tři minuty v mikrovlnce, strhnout igelit a promíchat a ještě na minutu šup to zpátky. Jednoduché že? Tak snad mě aspoň trochu omlouvá, že jsem se narozdíl od snad všech žijících generací Američanů nenarodil s mikrovlnkou. 

Jedu skouknout dům Kurta Cobeina. Zaparkuji kousek vedle, jsem tam zatím asi osamocený čumil. Kolem domu obrovský plot a před domem ještě větší vrata. No moc toho vidět není. Stojím přímo před a najednou se vrata začnou otevírat. “Kurte, prosím, nikam nechoď a zůstaň kde jsi.” Kdo je zvědavý na duchy, že? Nějaký pár v Tesle, řidiče jsem neviděl, na sedadle spolujezdce nějaká asiatka, tuším ve středních letech. Nevyfotil jsem to, to mi přijde fakt blbý. Vedle na plácku lavička, kde prý ten drak sedával. Popsaná a kytky na ní. Je to trochu v kopcích, tak vyjdu po pěšině o kousek výše a tam je taky lavička a takový docela příjemný místo, tak na chvíli posedím a vstřebávám atmosféru.

Kerry Park, místo s ikonickým výhledem na mrakodrapy downtownu i se Space Needle, jenže je poledne, takže světlo nic moc na focení. A parkování? Při dnešku tak na pátý pokus, ale nic jsem nerozbil, takže dobrý. Nic, zkusím to sem ještě jednou, třeba dnes večer, už vím kde se dá parkovat, to se bude hodit. Tak jsem zavezl auto zpět na hotel a vydal se na Pike Place Market. Fakt hustý tržiště. Mají tu úplně všechno. Hadry, kytky, jídlo, restaurace, ryby, kraby, no na co si vzpomeneš. A u jednoho stánku nějaký rituál házení rybou. Normálně ji borec hodí pěkně obloučkem do davu. Mám už zas slušný hlad, tak koukám, že bych to zkusil v nějaký restauraci přímo tady, ale už pomalu zavírají. Tak jsem rád, že jsem aspoň zažil atmosféru tohoto tržiště. No už i šilhám hlady, ale za chvíli otevírají v Aburia Sushi, kam se mi na začátku, když jsem v Seattle přistál, nepodařilo dostat. Jdu tam, je to kousek, jo a jsem první! Nerad chodím první do restaurace, ale dneska je to jedno, mám hlad! Skvělý set s polévkou, salátem, shrimp shumai, nigiri, oshizushi a dobrá cena. K tomu vynikající kalifornské chardonnay.

Po cestě mám chuť na kafe a kousek je Starbucks, ale už mají zavřeno. Potkávám tam takovou hezkou mladou kočku, dáme se do řeči, kousek jdeme spolu, pak každý zvlášť. Ona měla žízeň, tak to bere do sámošky, já chtěl kafe, tak mě posílá do dalšího Starbucks. A tam mají hodně slušnou WiFi. Ta v hotelu stojí za hovno. Tak jsem konečně jsem zase něco napsal a večer to pak šoupl na web. S porodními bolestmi, jelikož hotelové WiFi je fakt špaténka (to jsem si vzpomněl na jeden oldschoolový výraz).

Ještě je čas skočit pro auto a vyrazit zpátky na vyhlídku a stihnout západ slunce. Paráda! Jenže po cestě zjišťuji, že jsem foťák nechal na hotelu a zpátky už to nestíhám. No při dnešku nic překvapivého. Tak to aspoň nafotím na mobil. A poslední poznámka z toho dne v deníku? “Už je zítra, to bych snad mohl jít bezpečně spát :D”

Poslední den v Seattle se vydávám pěšky ke Space Needle, je to kousek, tak 15 min. Je krásný slunečný den a okolí s parkem a velkou fontánou, kde se normálně můžeš hezky zchladit v parném dni, je jak stvořené pro takový lazy day. Prostě jen relax. Kolem je Museum of POP a Seattle Center, ale nechce se mi trávit čas mezi zdmi. A jelikož tam končí i nadzemka (něco jako metro, ale nad zemí), tak se rozhodnu, že se svezu. Lepší než kolotoče! Vystupuji v centru a pořádně si ten downtown prošlápnu. Jo, líbí se mi tu, ale prý většina dní v roce tady proprší. Na večeři jdu nakonec opět do Aburya Sushi, kde to zakončím zmrzlinou ze zeleného čaje a pistácií na waffli, která je ale přes půl talíře a to už mi ta hezká japonka neřekla.

Nic, jdu spát, ráno letím do San Francisca a jsem dojebaný jako kůň, že bych do sebe potřeboval dostat tak cihlu hořčíku.