21. – 22. srpna 2022
Den 2 – 3 | Deník z Cesty kolem světa
Ráno ještě procházka nejbližším okolím hotelu a zároveň nejstarší části města, tj. kolem Pioneer Square, kde jsem se dočetl, že dnešního souvislého rázu dostala tato část až postupným zasypáváním pískem, jelikož původně zabírala voda mnohem více místa. Vydal jsem se ten kousek k zálivu a tam objevil původní portál přístavu, odkud se za dob Zlaté horečky odplouvalo na sever. Já byl konečně trochu vyspaný, tak i to město dostalo hned jiné kontury a cítil jsem se v něm už mnohem lépe.
Cesta ze Seattle do Kanady vede buď přímo na Vancouver na sever nebo pro fajnšmekry východně, podél hranice přes Idaho. Tak já to vzal spodem a cesta byla úžasná! Hned za Seattlem začínají dost vysoké zalesněné hory se skalnatými štíty a je na co koukat. Škoda jen, že když jede člověk sám, tak to za jízdy nenafotí a všude se fakt zastavovat nedá, to bych asi nedojel nikdy. Později se krajina otevřela a podařilo se mi zastavit na jednom odpočívadle a udělat aspoň pár fotek hor v dáli. A za nějaký čas totální změna. Svěží hornatou krajinu vystřídaly vyschlé nekonečné pahorky středozápadu. V jednom místě jsem si pak dost vyčítal, že jsem nezastavil a nenafotil to, ale pár kilometrů dále jsem byl nakonec rád, protože krajinu přeťala řeka a kousek za ní nádherná vyhlídka i se stádem ocelových koní.
A pak jsem se ocitl uprostřed ničeho, čehož byl předchozí úsek jen krátkou ukázkou. Je to běžné užívaný termín, v angličtině “In the middle of nowhere”, a každý přesně ví, kudy jste asi tak jeli. Prostě vyprahlá pustina, něco jako step nebo savana, lány obilí? A několik hodin jen tohle nic. Vrátil bych tam zpátky ta obrovská stáda bizonů, jo, to by pak dávalo smysl.
Naštěstí poslední úsek do Sandpoint, kde jsem se ubytoval, už byl v kopcích a ta zeleň najednou dostala váhu. Tak jo, ubytovat se, přes dálnici skočit na tacos a pár piv a dobrou, na bazén už čas není.
Ráno instantní snídaně, syndrom doby covidové, tzn. žádná míchaná vajíčka, ale cheeseburger pěkně zabalený v igelitu, šup s ním do mikrovlnky, kafe, jogurt, cereálie a jablko na cestu. No ještě, že to není opravdu tak, jak to na booking.com vypadalo – některé hotely tam měly informaci, že si snídani musíš sníst na pokoji.
Kanadská hranice v horách, přívětivý imigrační úředník a přání příjemné dovolené v Kanadě a cesta dál do Lethbridge, kde se mám sejít s Mandy.. Opět úžasné vysoké hory se skalnatými vrcholky kousek za hranicí, jezera s průzračně čistou vodou a zácpa. A nadlouho. A nestíhám, rezervu jsem si dal fakt minimální, respektive vyjel jsem později, než jsem chtěl. Mandy navrhuje, že se setkáme ve Fort Macleod a ušetřím tak hodinu a půl. To se hodí, protože jen tam to je celkově tak šest hodin, plus další dvě do Calgary, kde dnes spím. Musím zmínit ještě tu část cesty, která vedla skrze obrovské balvany všude nalevo i napravo, asi tak velikosti člověka, což je pozůstatek sesuvu jedné hory, která tenkrát zasypala obydlené oblasti (aspoň tak si to pamatuji z vyprávění), prostě tragická událost se vším všudy, ale historie už je taková a kde bychom byli bez Pompejí… Pak opět uprostřed ničeho nadlouho.
Schůzka s Mandy v takovém menším městě, s centrem jako z westernu, příjemné povídání a brzká večeře, dostal jsem obrovskou tašku všech možných sladkostí, které mě pak v horách zachránili několikrát před smrtí hladem – neměl bych přehánět, ale s jistotou musím říct, že kus čokolády nejednou prostě pomohl.
Pak už jen tak hodina a půl nekonečně jednotvárnou krajinou až do Calgary.
To jsem napsal krásné, úplně se mi vybavily pohlednice z táborů nebo můj cancák – zápisky mé romantické předpubertální historie.
Další fotky:
Napsat komentář